POSVÁTNÝ HÁJ

Nic nemá v světě klín

pro mužský sen a štěstí,

jen les, jen lesní stín

s šelestem ratolestí.

Nic neutiší tak

mámení žádostivá,

jako když s výše pták

v šumění lesa zpívá.

To staré štěstí jest,

ten muž a les a ptáci,

nová je jenom zvěst,

že muž se k němu vrací,

když pomsty starý bůh

a smrt ho vyplenili

a mrchou čpící vzduch

jen hyenami kvílí.

To stará, stará zvěst,

jinými jenom slovy:

posvátných hájů křest –

a Bůh je zase nový.

A nový Bůh je tich

a místa má rád pustá:

jen med včel divokých

proroků živí ústa.

Jen lesní kořeny

jsou křtitelů všech krmí.

Kde chrám je zbořený,

les nové víry strmí.

A smrt, tak stále táž,

snad sejme masku žalu

pro novou kamufláž

nového karnevalu.

To stará, stará zvěst

o ráji, jenž se ztrácí,

nové jen na ni jest,

že vyhnaný se vrací,

že z trosek katedrál

jde mezi sloupy stromů,

že Kain se Bohu vzdal,

a kajícný jde domů.

Oltáři oklamán,

lesního hledá běsa,

aby ho starý Pan

pramenem pokřtil lesa.

A muž, který se vzdal,

je zase nebi blíže.

Zas šumí dřevo kříže,

Spasitel z mrtvých vstal.

A život, stále týž,

železné zdvihne hledí

a uzří nový kříž,

věřící, kteří vědí.

A Adam, krve syt,

se hojí jako rány.

Jen nespat, netasit

v zahradách Gethsemani!