POSVĚCENÍ LÁSEK.

Co k srdci mi přirostlo hynoucích lásek... V ten čas,

kdy zájem mne bičoval, hnal a nikdy neuhas’!

Jak zřel jsem a jak jsem jasně slyšel...

Co získal jsem a co ztrácel... Já denně jsem vyšel

a hledal a hledal a hledal...

Jak vysoký obzor se nad mou duší zvedal...

Vše, co jsem svou dychtivou láskou chyt’,

vždy uniklo jako stín pozdní a prchavý svit,

jak den, jenž se náhle smráká pojednou,

neb noc, kdy již hvězdy z rána poblednou,

za zšeřeným kouzlem kdy lije se světla jas...

Pak zhořkly mi lásky k lidem a věcem a k zemi

jak lék, jejž pijem’, by sílu a zdraví

tím větší přines’ a větší lásku a němý

v nás probudil zájem zas nedočkavý...

I ztratil jsem množství lásek... Však to, co zbylo.

ó díky, jen dvě tři duše mi pro věčnost zachránilo,

jen jimi svět vidím větší

a jimi mluví mi slavnou jak nikdy nemluvil řečí...

A nelituji, byť zřel bych denně na to,

že křehký hyne cit,

jak pohár praskne, z nějž vína zažloutlé zlato

se vylije na vždy. Neb v čas

jak ovoce spadne;

neb pohasne k večeru svit;

neb lupen se utrhne větrem a svadne

a vymetá klas;

neb pták, jenž dozpívá píseň své něhy,

že její pel shas’...

Ó díky! Jen dvě tři duše. A v jejich spoluznění

svět celý má nový smysl i nové posvěcení...