POSVÍCENÍ.

Sám nevím už, zda pravdou je, či není,

co odbarvila léta rozumná,

kdys dávno bylo u nás posvícení

a já svou holku ved’ jsem za humna.

Byl podzim teplý. Sklízela se řepa,

i v jabloních rok zřel se bohatý;

mně vtírala se připomínka slepá

na bytosti, jež budou počaty.

Noc bezlunná, jen od hospody kdesi

hlas fagotu se třepal veselý,

my dotknutím svá muka řekli jsme si

a srdce svá jsme tlouci slyšeli.

A cítili jsme plachost chůze svojí

i temný žár dvou promluvených vět,

mdlý polibek rtů více neukojí

a dvojí duše hrozí sešílet.

Po polích šli jsme mimo černou sochu,

snad nejsvětější pannu Marii,

až do lesa a báli jsme se trochu

té tišiny, jež sílu zabíjí.

Jak zlosyn chvěl jsem se a zamlknul jsem zcela

a ona klesla na mech – čekala.

Krev ze všech žil mi vytrysknula vřelá

a po těle mi, zdá se, stékala.

Tu les byl pust. Jen zatemnil se kolem,

by hloubí svou skryl její nahotu...

A svatá socha do tmy zřela kolem

a shasínala píseň fagotu.