Potápěči.

Loď pozvolna se v přístav houpe,

mrak racků na rahna jí letí,

a ve vlnách se čile koupe

tlum černě kudrnatých dětí.

Ty drobné penízky si loví,

jež cestující metnou s lodě,

a s čipernými žertu slovy

se noří pro ně v modré vodě.

Kdo šťastnější, v dík hlavou kývá;

v tom jiný dar už do vln klesá,

než druh jej lap’, už druh jej skrývá

a rukama si vesel plesá. –

Tu na hru hledím v zadumání;

jsemť také nořec v snění moři,

a z jeho hloubky lovím maní,

co zlatým penízkem v něm hoří.

Má píseň jest, již s citu leskem

vzruch myšlenek mi vrhá k míru,

ať vichru vytím, hromu třeskem

bouř žití rve mě v propast víru.

Nic nedbám, pokud dosti síly

mi k plavbě věk a doba skytá;

než pout má ke konci se schýlí,

má duše penízky své chytá.