POTĚŠENÍ ZARMOUCENÝCH

Své hoře vše jen důvěrně mi sděl

jak matce rodné syn a dcera;

mně srdce otevři, jež drásá žel,

ztad tvá-li slza nevyvěrá?!

Zda hruď mou bolesti meč sedmerý

kdys nesklál podle kříže Syna?

a ocet, žluč mé nesmočily rty?

mě nezbod’ trn, jenž v skráň se vtíná?!

Zda nebyly mi hořkým údělem

potupa, posměch a han sliny?

zda netrpěla jsem vše v Synu svém,

máť, dvojnásob a bez příčiny?!

Mně důvěřuj, jsem Matka vaše též,

jsem druhá Eva dítek země;

svůj ostych posléz potlačiti spěš,

bys uznal blah svou matku ve mně!

Mohu-li toho zapomenout, zdaž,

co trpěla jsem ve svém Synu?

mne „Dolorosou“ přece nazýváš,

bolestnou hlavu slož v mém klínu!

A svěř se mi jak ve zpovědi; hleď

mé dlaně milosti jsou váhy;

zda vzpomínáš si svého dětství teď?

já vrátím ti sen jeho blahý!