POTĚŠENÍ ZARMOUCENÝCH.

Dnes olověně křídlo duši moji tísní,

jak zakřiknutý pták mé srdce mlčí dnes,

co z hlubin stoupalo, co vzhůru znělo písní,

tak bázlivě se krčí v šeru duše kdes...

Kdos v srdci used Velký v černém dlouhém hávu,

a těžkou vlečku temnou srdcem rozhodil,

mě krutou vládou zajal, jak by králem byl,

a rozvinout chtěl v srdci smutnou svoji slávu...

Ó prchni bolestí a smutků černý Králi,

rozepnu křídla duše k nebes výšinám,

tam, kde je věčná radost, ples kde neustálý,

mně odtud ruka bílá kyne mrtvým tmám...

Mne kyne rukou bílou – do tmy ke mně volá

Maria, Sladkost, Život – lásku moji zve,

zavinu, strhnu tvoje smutné korouhve,

chci blíže k Té, jíž srdce nikdy neodolá...

Maria přesladká a ke všem milostivá,

já z ráje radosti jsem vyhnaný Tvůj syn,

a z květů, plodů mých se smutek na mne dívá,

když údolím jdu slz, životem plným vin...

Důvěrně k Tobě volám v těžkém putování,

bys na mně milosrdný obrátila zrak,

z nějž míru síla září větší nad zázrak,

bys navždy mojí byla Královnou a Paní...