POTKAL JSEM PÍSNĚ NEVYZPÍVANÉ...

Potkal jsem písně nevyzpívané

na lesní cestě v šumění jedlí –

poznal jsem řízy ze snění tkané,

poznal jsem oči, jež ke mně se zvedly.

Pohlédly na mne zamženým zrakem,

jakým se na nás minulost dívá,

když, co kdy bývalo, odlétlo ptákem,

který kdes za lesy daleko zpívá.

Hluboko v duši hleděly dlouze

závojem z pavučí minulých roků –

a já jsem náhle zachvěl se v touze

od světa dáti se v sled jejich kroků.

A já jsem náhle pocítil sílu

servati pouta, jež bytost mou tísní,

obludu střásti, jež chvátí mne v týlu,

utéci od světa za svojí písní...

Utéci v hluboké, hluboké hvozdy,

o nichž mé mládí uprchlé snilo,

samotám vyzpívat s lesními drozdy,

co ještě v úkrytu duše mé zbylo – – –

Prudký vzmach rukou – a řetězy chřestí,

zjevy, jež potkal jsem, zlekány mizí,

v mroucím jich oku mře písní mých štěstí –

za mnou se chechtá kdos hrubý a cizí...