POTKÁNÍ V POLÍCH.

Jest krásno v polích, svato,

když červánkové zlato

se line v zlato klasů

a na obzoru splývají

zem, nebe svými pokraji

a v jednom zlatojasu

se líbají.

Jest krásno zralé žito,

kdy v zlaté vlny slito,

jak jezero se houpá,

a nad pole i nad soumrak

co blízké žatvy zlatý znak

srp měsíce kdy stoupá

v jas do oblak.

Jest luzno v polí šíru

v tom půlšeru a míru,

když pozdním zlatým světlem

jen hoří jasné barvy niv,

žár s muškou letí jako živ

a v máku rudě zkvetlém

plá na podiv.

Hle, vbíhá v polní stezku

svit večerního lesku,

a stranou chatka mhouří

již slunné oči okének;

jen v krbu mžiká plamének,

a nad střechou se kouří

dým v prstének.

Jak lahodí to jemně,

když dýše teplá země

z pod prvních stínů roušky

svých polních mezí vonný dech,

když vlá jí na umlklých rtech

van mateřiny doušky

jak v sladkých snech.

Tak líbezno a milo

mi vždycky v polích bylo,

kdy vzletěl naposledy

až pod blednoucí červánek

a „dobrou noc” pěl skřivánek,

až vpadl v soumrak šedý

a ve spánek.

A vždy mně bývá tklivo,

když ne poli tak živo,

jak všecko chvátá s prací,

a když pak dosti díla dnes,

lid žnecký, samý smích a ples,

jak rád se domů vrací

v svou tichou ves.

Však ze všeho, co zkvétá

a zraje v slunku léta,

mně nejvíc duši světí

a blaze jímá na poli,

když po mezích se batolí

ty pestré řádky dětí;

jdou ze školy.

Ba líp než kvítí jiné

se věnec žáčků vine

kol našich zlatých polí

jak bujně zkvetlý letorost,

a kdyby kraj náš byl ho prost,

což byl by pustý, holý

a smutný dost!

Nad dětskou pouť tu denní

nic pěknějšího není,

ta patří ku obrázku,

k té naší české krajině;

tak vdechují z ní dětinně

vždy novou, zdravou lásku

k své otčině.

Snad hodinu, snad míli

ti poutníčkové pílí

kams pro zrnéčko zlaté

dost malinkého vědění;

jest pro více to pachtění,

to putování svaté

než k modlení.

Žeň chleba z plodných polí

když vezou ve stodoly

ty plné vozy žnecké,

kde zraje prostá duší žeň?

Krov chudý čeká na sklizeň,

a hlavičky ty dětské

ji nesou veň.

Tak nesou požehnání

kol zlatou polní plání

ty řady křivolaké

hlav, čapek, šátků, karkulek

a blýskajících tabulek

až z dáli kdo ví jaké

v svůj útulek.

Když potkají a zdraví,

a západu svit smavý

dál provází je polem,

tu měkčí pohnut ve mně duch

a slibněji se vlní luh

a zlatěji se kolem

skví zem i vzduch.