POTKÁNÍ.

Dnes paprsk jakýs ozářil mé hlavy,

ton v duši pad’ a dosud hymnem zvoní.

Už dávno znikla, já sním dosud o ní.

To jako nebem kdy se plápolavý,

ó plápolavý, zářící a světlý

jas meteoru mihne věků z lůna,

že démantem vzplá v úžas tvému zoru

a jako vlídná, zlatá záře slunná

a neskonalá, věčná, neobsáhlá

vzplá růží sterou dálném po obzoru,

že pro ta kouzla ve klín ráje sáhla,

že vesmír celý ozáří a zjasní,

že vesmír celý velikou je básní,

jíž s nebe v čelo závoj hvězdný stáhla...

Tak uzřel jsem, smím věřit oku svému,

ó paní, rci, já osamělý, bídný,

že jeden paprsk tvého diadému

mi v cestu skanul soucitný a vlídný!

Ó dítě mé, ó snů mých paní sladká,

zda věřit smím, v tvých očí hloubi čtu-li,

co záře, vůně, jasna, plesu natká

v ten tichý, smutný život ustrnulý,

v tu samotu, kde zvolna, zvolna ztrácel

a has’ a tměl se sladký úsvit denní,

v tu samotu, kam v hrůzném zavíření

kdys před léty blesk náhle zaburácel

a v oku dosud hoří, hoří, hoří...

až duch pak roveň uštvanému oři

přes rokle, skály, útesy a srázy

se k letu vzpjal, bez cíle, zastavení,

bez úlevy, bez míry, bez oddechu

a smilování – hýří, letí, pádí,

jak v prázno sny a všecky touhy mládí –

až vysílen kles’ zakrvácen v mechu,

kde kolem tolik, tolik hloží vzchází...

Ó rci, ty tichá hvězdičko má snivá,

zda retem svým kdy zlíbáš mroucí čelo,

když tisíc vášní bouří zahučelo

v něm znovu zas, že věky pobolívá?

Ó jen to oko, jež mne jarem hřeje,

ó jenom paprsk, kdy den v pláči zmírá,

jen snů tvých balsám v rány duše mojí,

svit lásky tvé v noc teskné beznaděje

a zoufalství, jež spárem hruď mi svírá,

jež nikdy, nikdy nikdo neukojí...

Ó více ne, ó ne, ty královno má,

než jednou, jednou svého zraku zoří

mne zulíbej, jen jednou, jednou rtoma

své lásky tiché žhoucích schladiž skrání,

jen tento svit, jenž z čela se ti line,

kéž zjasní mi ty kraje nehostinné,

ten smutný kraj, kde v teskném zadumání

se potácím tou dlouhou cestou k hrobu...