Potkání.

Na lávce osamělé

Se potkalo oslův dvé;

Tu, – věřte moji drazí –

Tu bylo oběma zle.

Neb lávka byla úzká,

A pod ní běžela

Říčka bystrá, rozvodněná,

A divoce hučela.

Když žádný nemoh’ v pravo,

Ani v levo dáti se;

Tu, jak jsem vám již pravil,

Tu bylo oběma zle.

Dívali se a stáli

Z počátku zaraženi,

Pak jali se jigat a dupat,

Tak byli rozzlobeni.

Jaký konec byl té věci?

To milý Pánbíček ví!

Snad stojí tam oba podnes,

A vězí v nesnázi.

Snad stojí tam podnes, jestli

Si nezpomenuli,

Že nic nezbývá oslům,

Než – aby nazpět couvnuli.