Potlesk.

Když Nero bohům podoben chtěl býti

a cítil, césarů že pyšný nach

jej nepovznáší dost, tu jal se sníti

o křídlech genia, jichž mocný vzmach

jak vichr vznáší do azurné výše,

tam mezi hvězdy nad pozemský prach.

Chtěl pěvcem být, a celá jeho říše

vstříc jásala mu s hnusnou podlostí,

když v lyru zasáh’ v samolibé pýše.

I Grécie, kdys země volnosti

a uměn sídlo, nadšení mu lhala

a potlačila pocit směšnosti

a věnčila ho laurem, který sňala

s čel bohorovných hrdin rouhavě,

tak málo, ponížená, cti své dbala!

A pěvci, již s césarem střídavě

o zápas pěli, kazili své zpěvy,

chtěl každý podlehnout, neb mrákavě

pod brvou tyrana číhaly hněvy.

Tu vyskytl se jinoch od Korinthu,

zrak jeho čistý byl jak oko děvy

a vlasy jako proudy z hyacinthu

mu s temena na hrdá prsa spěly

až do chitónu řasných labyrinthů.

Stál na jevišti, oči jeho tměly

se nevolí, když Nero zazpíval

a chvály nestoudné až k nebi hřměly.

Pak zasáh’ v struny, zvuk se rozlíval

po divadle jak světlo po azuru,

kam v nadšení se jinoch zadíval,

a píseň jeho vznášela se vzhůru,

jak z hrdla slavíků by stoupala,

a neviděl tu těžkou, temnou chmuru,

jež na čele se vrahům sbírala,

až závistivý césar pokyn dal

a jejich dýka hruď mu bodala.

A umíraje zpíval píseň dál,

a kolem jakby všechno zkamenělo,

neb každý hněvu césara se bál –

tu náhle se všech stran to zahučelo

jak hromu třesk, a věnce lítaly

z čistého zlata, až se mrakem tmělo:

to mramorové sochy tleskaly,

jež kolem stály, zbytky krasších časů,

a jejich věnce se to míhaly

nad jevištěm ve slunce zlatém jasu.