POTMĚ

Tenkráte vkročil jsem do jejího pokojíku.

U kamen potmě seděla s rukama skříženýma.

„Proč rozsvěcuješ?“ usmála se jemně.

„Když světlo zhasnu, mrtví chodí ke mně.“

Zhasl jsem světlo, zatajil dech.

Kroků jsem přece nezaslech’.

Snad chodí matka krokem nejtišším?

A snad já dosud neslyším?