Potok Hadovec.*)

Byls od věků nepatrný,

Hadovče potoku!

V příkrých horách sy chatrný,

Máš jen těsnou stoku.

Páni tebou pohrdali,

Míň sedlácy na tě dbali,

Že sy skrovný v obšírnosti,

Jen jednoho kroku.

Sotva sy se mlynářovi

Pod horou zalíbil,

Žes mu, jako rybářovi,

Málo chleba slíbil.

Y tě jméno zhanobilo,

Žeby hadů plné bylo.

Pocestný sy nepovšiml,

Cos, když nad tebou byl.

Tak se podnes mnohým stává

Tvým bratřím horákům,

Jimž se mocy nedostává,

Té strašné měšťákům,

Když skrz vaše rozvodnění

Pyšná řeka břehy mění

Y převracý vůkol dědin

Palouky sedlákům.

Tak Mezyhoř ponížený*)

Ve svém břehu leží,

Ještě více zavržený

S hor bohatých běží.

Ho sy y mlynář nevšímá,

Ač běh, nežli ty, delší má,

On nemůže těm být k štěstí,

Kterýmž přináleží.

Malá sýla s duchem velkým

Moudře shromážděná,

Jako voda s proudem mělkým

V těsný břeh sehnaná

Velké skutky provozuje.

To zde v stoce ukazuje,

Co horákům se nezdálo,

Zyma rozpuštěná.

Když se oblak ustydnutý

Na pahrbky vrhne,

A váš pramen zavinutý

Tvrdým mrazem trne,

Tu se vaše sýla zbírá;

Potom cestu sy otvírá

Pod papršlky jarními,

S nichž se teplo hrne.

Teď se zdvihá velká sýla,

Kteréž mnohý z lidí

K odlehčení svého díla

Pro svůj zysk nevidí.

Jenom mudrc považuje,

Jak se dobré rozmnožuje,

Ten tě, Hadovče, rozšafně

K cýli svému klidí.

Duše jeho má umění

K uvážení sýly,

By ji užil z tvého jmění

Dále nežli míli.

Srdce jeho lidem přeje,

Cžím se tělo k zdraví hřeje.

Proto potřebuje tebe

Jen na jarní chvíli.

Upevnil ti lože nové,

V němž se můžeš válet,

Ku podivu jest takové,

Že nesmíš zahálet.

Sem tam pod strom buď sevřený,

Neb po lukách rozprostřený.

Té mistrovské stoky štěrkem

Nemusýš pokálet.

Toby chtěli tví sousedi,

Abys v něm zahynul;

Nebo hněv z nich na tě hledí,

Chtě, abys pominul.

A proč? že sy dobrotivý,

A z nich každý jest dychtivý

K utlačení města s dřívím,

Z něhož k nim zysk plinul.

Těžká na tě vstala průba

Z přívalu hrozného,

V němž se zdála být záhuba

Od skal lože tvého.

Letní oblak na tě spadl,*)

Žeť vůdce tvůj hrůzou chřadl.

Ale zděšen tys utíkal

Do lože čistého.

Štěstí z tebe k všem se valí,

Jenž sou utlačeni,

Ti velicý, jako malí,

Souť klamem sklíčeni.

Ty klamačům jdeš do očí;

Proto závist na tě sočí.

Všickni pak osvobození

Sou vděčně uznalí.

Vyznávajíť s upřimností:

„Petrsburk poctivý**)

Srdce svého důstojností

Pro nás byl horlivý,

Aby podvod zastaralý,

V dříví prodej vychytralý

Byl zaražen, nebo zničen

Tvou trvanlivostí!“

Hrozý bída v budoucnosti

Z lesů zanedbaných.

Hrozý v celé okolnosti

Z paseků vybraných.

Kdo odlehčí jho drahoty,

By nebylo více psoty?

Zdaliž vlažnost říditelů

Sobě zanechaných? –

Ty! buď řádným, jako vůdce,

Kterýž tě spořádal,

Abys nebyl někdy škůdce,

Kdybys skály skládal

Do krásného položení,

Kteréž má být k obdržení

Nejpotřebnějších užitků,

Jež sy každý žádal.

Jako on k své povinnosti

Ržíditel ochotný

A v nejčistší nezysknosti

Duchem jest samotný,

Tak sy krásně od něj zveden,

Tak, jako ty, ani jeden

Není z všech potoků horských,

Třebas nejsy hřmotný.

Jako býval sy chudinec

Od všech pohrdaný,

Tak sy nyní dobrodinec

Od mnohých hledaný,

Bys odlehčil živobytí

Při vaření a ohřití

S dřívím, jež ochotně neseš

Do břehu sehnaný.

Budiž vůdce svého radost

Skrz dlouhý jeho věk!

Cžiň potřebným lidem zadost,

Jenž volají mu vděk

Za důstojnou tu poctivost,

Kteráž krotit chce dychtivost

Horských prodávačů dříví

A jejich k zysku vstek.

Až Mezyhoř přijde prosyt,

Zapudiv odpory,

Že chce s tebou dříví nosyt,

Uděl mu podpory.

Uč ho býti přičinlivým,

Aby nebyl nedbanlivým

Na pořádnost těch užitků,

Kteréž nesou hory.