POTOK.

Za lesem jedlovým, za Šabartovým,

potok dolinou běží.

Já všecko zazpívám o něm a povím,

co v mysli mi leží.

Když zadulo jihem, a o překot

sněhy po roklích tály,

a na lukách skvrny rozlitých vod

jiskřily, duhami hrály,

již chumáči orsejů žlutal se luh,

již kučeravěly břízy,

pln slunce a prudký a silný byl vzduch,

hnaly a tryskaly mízy,

svět nový byl zpěv a nový byl smích,

vše žíti, vše ožíti chtělo,

a tisíce zřídel nedočkavých

pod zemí bilo a hřmělo, –

pod olšemi nahými potok se hnal,

vzpínal se, pěnil a hučel,

a voláním jarním se rozléhal

les nad ním a zvučel

a zvučel, výkřiky novými zněl,

parami syrými kouřil, –

a potok se hnal, valil, uháněl,

korytem bouřil. – – –

Šel po břehu tehdy z dědiny hoch,

v holínkách brodil se brody.

Kry poslední, jaru by napomoh’,

srážel do kalné vody. –

Jdou noci a dny. Již úhory schnou,

a lučina jedna je kytka.

Po dešti májovém pojednou

jak skočila žitka!

A smělejší slunce již rozpialo kruh

lazurnou nebeskou bání.

Úst tisíc k polibkům nabízí luh,

úst tisíc k milování.

A zvíře tulí se k zvířeti,

ku ptáčku ptáček sedá.

Jaru, dívčince, dítěti

vzdech ňadérko zvedá,

tvá ňadra, tvá kolena chvějí se, ach,

tvůj klín se šíří.

A jinocha krev bije na poplach,

v ní polnice k útoku víří,

v sloup zornice gazelí, na retu ret,

kam, blažená, klesáš?

Ohnivým vírem se zatočil svět...

Ty pláčeš. Ty sténáš. Ty plesáš... –

Zkrocený vítr do žmolin leh’,

ručeje tichnou.

Jen mladičké matky ve hnízdech

nad ptáčaty vzdychnou.

Aj, kterak si kurážně provádí len,

jak vesele po očku kouká!

A oves, hoj, kterak je urozen,

jak žene, jak vzhůru se souká!

Ztemněly tůně. Brunátní svět,

pšenice vlní se rusá:

Blesk pyšný v očích, rty purpurný květ,

Car-Léto údolím klusá,

rej vítězných fanfár horami hřmí,

měděné cymbály zvoní,

ohnivý přelud jsou úsvity dní,

bor smolami voní. –

Hoch s potokem tehdy se pobratřil,

ve hvozdech Zakleté Hory

životem dobrým a tichým žil

sám člověk s lesními tvory.

Kolčavy doupě ve strži znal,

věděl o hnízdě vraním,

měl sluje a jeskyně v dutinách skal

krásně sypané stlaním,

své poklady s elfy skrývali sem,

kol ohňů v nich sedali kruhem,

však potok, náš potok pod lesem

přec nejlepším stal se mu druhem.

Tam, za Šabartových mladičem

již klidný dolinou teče,

však voda jest nyní tím chladnější v něm

a výtečná, ostřejší meče,

v něm peřeje jaré s vln veselou hrou

i písčiny na slunci svítí,

a pod olší klenbou zelenavou

spí hluboké zátoky v sítí.

Tu bahnem a pískem se natíral,

z vln houkal, juchal a řičel,

pak nahý a rudý se mýtinou hnal,

jak šipka lukami fičel,

po veverkách bystrých šiškami bil,

a z nenadání

s meze se do sena skotrmelil,

jak soudek se kutálel strání,

na káně, jež nad lesem kroužilo,

na znaku leže se díval,

a srdce-li příliš toužilo,

vylezl na smrk a zpíval,

všeci sa ženijá, vojny sa bojijá,

a já sa nežením, vojny sa nebojím.

Kerý je bohatý, z vojny sa vyplatí,

a já neboráček mosím být vojáček,

a zpíval a komíhal na větvích,

tančil a pelášil sečí,

a rusalky v sítí, výskot a smích,

naň volaly rusalčí řečí...

Tak v lese žil chlapec. Řeč lesní měl,

jíž lidstvo nerozumělo:

Dafun Amlun a Banagel,

Amunde andamello – – –

Jak ztrnuly vody! Podivný lesk

nad mlčící lukou se chvěje...

Zaniklé lásky tajený stesk

dolinou věje...

Rys bolný kol úst, tiše zářící zrak,

jde Podzim. Úsměvem skrývá,

co mrtvo, co mrtvo... S něhou, laskavě tak

ještě se po lesích dívá,

stanul. A mlčky na kámen

na širém na poli sedá.

Skryl do dlaní tvář. A přerytý sten,

pláč mužský prsa mu zvedá...

Ó, jinak mlčící borovinou

hoch do dubin pod skalou zašel

a pod listím, tam, kde hustiny jsou,

on elfa mrtvého našel.

Pln babího léta byl světlý les,

a jedva šumělo sítí.

Motýlek poslední hrál si dnes

nad umlklou mýtí...