POTOK.

V lesině pramen zašplouchal,

já za břízou jej poslouchal

jak zvučel a zručel v tichu; –

přes šedé, chmurné kameny,

přes mrtvé, zaschlé kořeny

on zvučel a zručel: –

jemu to bylo tak k smíchu.

Spěl potok loukou, tek a tek

kol rozpuků a pomněnek, –

kol pomněnek tak v tichu. –

V rozpuku žluč se rozlila,

pomněnku slza zrosila,

on zvučel a zručel:

jemu to bylo tak k smíchu.

Tak dál přes luhy, rokle, les; –

my u moře se sešli kdes;

to dýchalo tak v tichu.

Tu naposledy zašuměl.

Což s tím, zdaž kdo mu rozuměl

co zvučel a zručel,

a co mu v tom bylo tak k smíchu.