POTOK

Potok, již dávno tomu, se v modrých pomněnkách smál,

a teď plakal v říjnu prudce a rozjímal:

O pastýři a ovečkách v pěnách sněžících,

vlny hnal jako stádo oveček běžících.

Přes můstek nahé tu bílé nožičky chodily,

seskakovaly, pískem a sluncem se brodily.

Potok byl po nich tak smutný, plakal, plakal svůj hřích,

chtělo se mu tolik je objímat, zlíbat jich,

chtělo se mu tolik z pomněnek modrých se smát,

chvíli se zastavit v líbezné louce a si hrát.