POTOPA

Dlouho, ach dlouho sucha jsme měli,

pozemské páry do oblak spěly,

jak hradby mlhy kolem se tměly

a zhoustly, že víc nepřijmou kouř:

ó, bude, bude veliká bouř!

Vodička spadne, kalená bude,

na horách spláchne kamení rudé,

odnese prsť i osení chudé,

a kde stál mnohý nádherný dům,

zanechá sotva bahno a rum.

Vizte jen! Obzor do tmy se halí,

bije hrom, vody od hor se valí,

řekou je každý potůček malý

a cestu klestí přes pole, les,

hučí a nese zhoubu a děs!

Ó lidé! Třeba na stromy lezte,

stáda a zlato v úkryty neste,

prchejte do hor – ale to vězte:

povodeň i tam vystoupí v ráz,

jako koťata utopí vás.

Vrátí se, vrátí biblické divy:

ať kdo je hříšník neb spravedlivý,

z té velké vody nevyjde živý

koráb-li zavčas nebude mít. –

Tak věštil slepý mládenec Vít.