POTOPENÉ ZAHRADY.

Seděl jsem v noci,

přemítal dlouho

o nesněných plánech,

o osudech mládí.

Něco jsem cítil

pod svými prsty...

Hebounké květy

rozmarných tvarů.

Ano, ty květy

vzdálených zahrad

připluly ke mně

na vlnách noci.

Cítím je dosud, ty drobounké lístky,

ano, jsou tytéž,

podivno tytéž.

A všechno zas mizí

v neznámé dálce...

Jak je to krásné, –

přišly zas jednou,

kdy myslil jsem dávno,

že zhynuly zimou.

Vy bledé květy

na vlnách noci...