POTOPENÝ CHRÁM.

V hlubinách moře potopen

chrám nejkrásnější odpočívá...

Nahoře nebem mračna letí,

vlnami bouře zuří divá,

u něho dole je bezhlasý klid:

bílý mramor září tmami

jako blesky nad vodami,

ale ta záře je přec nějak živá,

kámen se chvěje, jak zas chtěl by žít...

Na břehu v skalách postaven

svou stříškou čněl kdys pod nebesa,

s nadějí člověk táh’ se k němu,

zvědavá zvěř ho znala z lesa,

pak jednou za noci do moře kles’–

v plamenech plál obzor celý,

bozi k hrobům odcházeli,

bozi, jež marně si z kamene tesá

člověk a v malbách si zpět volá dnes!

Tragickou změnou nezmaten

v hlubinách chrám ten si nevzdych’ ani,

nehybně klidný jak nahoře stál,

rozkvetl pomalu na růži ranní,

jak s něho vody tam smývaly prach:

vzepialy se k matce zemi

něžné sloupy s růžicemi,

ale ten pohyb byl skoro jen maní,

jako když děcko se natáhne v snách...

V hlubinách moře potopen

chrám nejkrásnější navždy není,

jakoby na povel čekal tu jen,

smluvené, tajemné na znamení,

k hladině vrhá svůj bělostný stín,

jak by volal Na shledanou!

Jednou bozi z hrobů vstanou,

chrám celý musí zas na světlo denní

nahoru, světa kde široký klín!

Jedenkrát, možná za sto let,

tento div skutkem se určitě stane!

Z modravých vodstev v sykotu vln

ostrůvek v záři mramoru vzplane,

a s nebes do chrámu sestoupí bůh...

Zrak ach! jeho vidět čistý,

krok ach! jeho slyšet jistý,

van cítit věčna, jak od něho vane,

divem tím opojit svůj hled i sluch!

Jedenkrát – možná za sto let?

Proč lidský život je tolik žel! krátký?

Ne za sto, za dvě stě, za tisíc let

ještě bych ke chrámu dole chtěl zpátky,

zázrakem vztýčený svůj uzřít svět!

Mezi sloupy mečoun plave –

to mé srdce nedočkavé

okamžik čeká tam závratně sladký

a jednou musí ho, musí ho uvidět!