POTOPENÝ KRAJ

V poušť noci zmrtvělé Čas lodici mou šine

skal chmurnou roklinou, kam jas se nešíří,

a smutek rozkládá nad panství nehostinné

svá křídla upíří.

– Již dávno, vzpomínáš, jsme tudy veslovali,

mha vody halila, již vůkol život tich’,

jen víru lačného kdes běsnil hukot zdáli

v tmách noci zelených.

A světlo třesavé se lilo s noční výše,

kde znaky souhvězdí se bájně zaskvěly,

my v loďce seděli, snem zpiti, vroucní, tiše

a slova neděli.

Tys dlouze tesknila, tvé hnědé oči snící

výš po hvězd kolejích v svět cizí prchaly,

a v družném objetí se našly duše spící,

jež touhou plakaly.

S hor mračných vzpomínek se skvoucí luna vznesla,

jak bílá hostie v mhy modrých kadidlech,

a v šeru brázdila snem blahým hnaná vesla

tůň, z níž lkal vraků vzdech. –

Ó Noci! Propasti! Vy tůně snů a taje,

vy záhy jaly jste mé mladé nadšení;

žel, onen živý hrob snad nikdy nevydá je

z pout svého vězení.

Vy dnové dumaví, již jdete v šerou dáli

v chvil vlnách pod smutnou a sirou loďkou mou,

v zlé vaší propasti zrak tuší věže, skály

pozřené hlubinou.

A v nocích bouřlivých, kdy déšť se s mraků řítí,

a blesky zlověstné v hloub vodní sjíždějí,

v tom hrůzném zrcadle zřím ironii žití

a stesk svých nadějí.