POŤOUCHLÁ HISTORIE.

„Báseň hrdinská“? Nu teda. Ať jim pěkně zní,

že v posteli neumřeli, jak ti ostatní,

že se náhodou tam k tomu také nachomýtli,

kde sta obyčejných lidí rvavé vlny chytly.

Když v továrně pod řemeny dělník krvácí,

když otravný plyn havíře v šachtách utrácí,

toť nanejvýš pro lokálku drobná novina,

trefí-li to pátera však – už je hrdina!

Ostatně i páterům těm nutno výtku dát,

že provedli i tou smrtí pustý plagiát:

„V přenáramném vlnobití mořském

troskoce se loď. Lid vznešenější

utíká se v člun. – Kde náš Alfonso? –

volají – kde otec náš duchovní?

– S bohem plujte, přátelé vy drazí,

s bohem, bratře, ujče! – s paluby dí on –

vaše povinnost se končí, má nastává.“

I spěchá na rychlost v dolní prostory

těšit nebohé své v zápasu smrtelném;

zpovídá je, – – – – – – –

– – – – – – až s nimi tone.“

Psal to Herder, evangelík, Čelakovský náš

přeložil tu historii, z čítanek ji znáš,

nevadilo Dostálovi – je to potvora! –

že ti tři tam zplagovali scenu z pastora,

prostředek tu posvěcuje účel přeznámý,

báseň hrdinská zní jako buben reklamy.