Potrestaný krádce.

Dívka bloudí o samotě,

Hluboce si vzdychá;

Ruku tiskne ku srdéčku –

Praví, že ji píchá.

Přijde Jeník, jí se lekne:

Lenko, co se děje?

Očko slzou zakalené,

Bledé líce tvé je!

„Ach ty Bože! jaké věci

Na světě se dějí;

Člověk ani doma není

Jisty před zloději.

Od té doby, co’s byl u nás,

Divně se mi dělo;

Jako-by mi v každém koutku

Něco scházet mělo.

Hledám, všecko přehazuji,

Nic však nepohřeším;

„Bláhová! toť bludy jenom,“

Tak se v mysli těším.

Pak ulehnu do postýlky –

Oči spánek mine,

Vstanu zas, a prohledávám

Ještě koutky jiné.

A jak hledám, ach tu ruka

K srdci zabloudila;

Bože! jak se já tu lekla –

Půlka pryč ho byla.

A co při tom nejdivnější,

Že za ten den celý

Žádného jsme mimo tebe

U nás neviděli.

Můj Jeníčku roztomilý,

Nevzal ty’s tu půli?

Máš-li ji, o vrať mi ji zas;

Učiň mi to k vůli.“ –

Měl tu půlku Jeník šíbal,

Musil ji však vydat;

A že kradl, za to ještě

Srdce své jí přidat. –