Potulní šumaři.

Na letním bytě. Vůně, ticho, chlad.

V své myšlénky se vhroužíš milerád,

jak práce tobě půjde ráz a ráz;

tím malým Davidem zlý obr čas

jak skácen bude, než se naděješ!

Nuž rychle k dílu, pokud sám jsi, spěš!

Juž kniha otevřena, péro v ruce.

V tom přede dveřmi zaznělo cos prudce,

rve uši to a trhá o závod,

zlý nesouzvuk jak střeček juž mne bod’

a tonů falešných bezpoutá strž

se valí, kvíká, piští o přítrž.

Nahlédnu z okna – bludní šumaři

zde stojí v kruhu, těla komáři,

na stranu čapky v nástroje své dují

a v taktu hlavou vážně přikyvují.

To má být „Prodaná“? I k čertu jděte!

A prásknu dveřmi sytý vřavy kleté

a péro letí v kout a za ním kniha.

A nepřestanou... Mého hněvu tíha

však náhle taje zvolna v duši mojí.

Jak ty o chleba kus v zlém boji stojí,

k tvé hrají zábavě, ne jistě k svojí.

I jim to jistě rozkoš žádná není

od bytu k bytu v klarinety pískat,

dnes, zítra, ráno, večer, bez umdlení

se smyčcem ohánět a v buben třískat

a s ošumělým svitkem starých not

vybírat groš tu, tam pár starých bot.

A přesvědčeni jsou, že dobře hrají,

a šťastni, když si život vydělají.

Však básník věru ani myslitel

jich není lepší, mní, že tvoří světy,

že pot a vrásky unavených čel

svou prací stíní edenskými květy,

a zatím, lovec po pravdě a kráse,

jen ku obtíži jiným namáhá se.

I jeho koncert není vždycky ryzí

a leckdy se to přepodivně motá,

v klid občana to melodie cizí

a mnohdy mnohá vypadne též nota,

však velkopansky ždá on prominutí

a zpupně ještě dlaně v potlesk nutí.

Ať hrají! – Šumaře jsem obdaroval

a péro s knihou pro ten den juž schoval.