POTULNÝ PROROK.

Procházím sterými městy

s jedinou moudrostí svou.

Zašlehnou v ulici z oken

plamínky očí dvou.

Podloubím pomalu plyne

maličkých osudů tok.

Mají též jedinou moudrost

stačící po celý rok.

V podvečer u staré kašny

rodí se klípky a smích.

Žádostivě se zardí

den příští v červáncích.

A mezi ránem a nocí

bezbarvý, prázdný den.

Malá strast a malé hříchy,

a při tom nejmenší sen.

Evangelium svoje

říkávám zvědavým.

A svoje paraboly

dušičkám vyprávím.

Evangelický zázrak

se ale nedaří,

kapr se nestane štikou.

Je smutno rýmaři.

Od severu jdu k jihu

po širé prostoře.

Jdu od východu v západ

kázati na hoře.

Evangelický zázrak

se ale nezvede.

Kapr se nestane štikou.

Jak šlo vše, dál vše jde.

Zvědavě spočine na mně

znuděný časem zrak.

Ale ty znuděné oči

nevěří na zázrak.

Podloubím pomalu plyne

malounkých osudů tok.

Rozvážná, střízlivá moudrost,

rozvážný střízlivý krok.

A přece neunavený

procházím dál a dál.

Říkám jim marnou svou moudrost,

svůj marný ideál.

Měst jiných blíží se věže

a zase ztrácejí v tmách.

Budím, leč nevstane nikdo.

Varuji. Nemají strach.

Drábové nepohorší se

cestami proroka.

Vědí, že objeví se

v městě tak do roka.

Zjeví se a nepobouří.

Odejde. Kraj zase tich.

Konšelé oči své mhouří

při plných korbelích.

Procházím sterými městy

s neklidnou moudrostí svou.

Málokde slova má slyší.

Slyší-li, zapomenou.

Nezvoní na poplach zvony.

za štíty domů je klid.

Procházím sterými městy.

Je v nich jen jediný lid.