POTULNÝ ZPĚVÁK

Vy květiny věčně němé,

prosíte za mnou v dál,

když kráčím v cizí země,

abych vám zpíval, hrál.

Já umím hrát a zpívat

po zkvetlé rovině,

vy umíte se dívat

tak zářně a nevinně.

Vy umíte v pozdrav kynout

ručinkou z hedbáví –

a já vás musím minout

do širé dálavy.

Tu hledí anemonky

v bělostných košilkách,

tu blankytové zvonky

zní neslyšně, jen v snách.

Z příkopů sedmikrásky,

z niv pampelišek zář

a z hvozdů, plný lásky,

koniklec samotář.

A blatouchů zlatých žíly

se táhnou lučinou

a s petrklíči slily

se v záři jedinou.

Kopretin celé lány

jak sněhu záplava,

a jitrocel na rány

mi léku podává.

A šalvěj modrým retem

mi líbá nohou prach,

mateřídouška šeptem

jen vzdychá vonné: „Ach!“

„Ach! jak jsi šťasten, pěvče,

že můžeš pět a jít

a hledat v kraji děvče,

jež tebe bude chtít.

Z nás každá připoutána,

k své hroudě zakleta –

ó, jak je krásně, zrána

jít v slunci do světa!“

Tak každá kyne, zdraví,

co svět jich širý zná,

jen jedna pyšné hlavy

zří se skal – divizna.

Já na kvítí se vpravo

i vlevo ohlédám

a volám: Buď mi zdrávo,

mé dítě, zde i tam!

Po prvé hled váš chvátím

a jistě naposled –

až na podzim se vrátím,

vás nebude znát svět.

A možná, možná taky,

že vy budete kvést

a mne, s mrtvými zraky,

kol uvidíte nést...

Váš život je tak krátký –

můj není delší moc –

až za rajskými vrátky

zas zkvetem. Dobrou noc!