POUČENÍ

Jedle nad srázem, s korunou k výši vypjatou,

větry česanou a sněhem zavátou,

učila's mne s výše se dívat bez závrati!

Potoku bystrý, jehož stopa v kapradí se tratí,

učil's mne, nebýt vodou stojatou!

Všechny květy, jež na lukách zkvetly a na souvrati,

krásu mne učily milovat, do krásy zráti.

Úsměvu učil mne pruh nebe rozklenutý,

příbojem všedna nedotknutý.

Nesl mně paprsek naděje v soumraku,

do přítmí všednosti byl poslem zázraku.

Milovat život učily nových životů zrody;

hory, jak vytrvat v mraku a nebát se nepohody.

Domovem, školou a vlastí mojí

byla mi krása po Tatrách rozsetá,

naděje zdrojem, lékem, jenž hojí,

jaro, jež sytě tam rozkvétá.

Modlit mne učila zrosená rána –

slunci se kořící zrající plody.

Příroda, do rájů pozemských brána,

vedla mne radostně v života hody.

Do síly rostla jsem v samotě její,

domovem v širé oblasti krásy,

bytost, jež k všemu kol rodně se hlásí,

a hymnu polední lesy když pějí,

zpívá si děkovné písně své prosté

o krásách, kterými sílí a roste.