POUČNÁ PÍSEŇ PRO MLÁDENCE A PANNY, ZVLÁŠTĚ PRO MITHRIDATA.

Též sociální dusí tlak.

Jsou vůbec špatné doby.

Leč hlavní věcí starý frak

ze staré garderoby.

A vyložím, jak případ vznik’,

jak zvyk’ jsem, málo slovy:

před léty přisel nahý Dyk

do šatny Macharovy.

To bylo za dnů mladosti,

tak před patnácti lety,

kdy Machar z pouhé bujnosti

své měnil toiletty.

(En passant zmínka: Tragicky

pak skončil případ celý,

zbyl jediný háv lyrický,

a ten je ošumělý.

Muž, jenž dokončil Nieritze

na padesáté čtvrtce,

teď píše, dojat velice:

„kam vede dobré srdce!“)

Dyk na prahu tak nahý dlel,

řek’ Machar měkce: „Ber si!“

Dyk oblék’ se, vzal frak a šel

a neřek’ ani „Merci“.

Toť neslušné. (Čtenáři, mluv.)

Žel, více přišlo psoty.

Dyk nechválil frak Macharův,

však hlavně jeho boty.

A chodil tak v tom obleku

jak originál arci.

Ba, co se příčí člověku,

lál ještě jeho dárci.

Nedbal by Machar Veliký,

že garderoba zchudla.

Než Dyk psal ještě kritiky.

A to je jádro pudla.

Být mohlo dobře oběma

(Znáte to? Mlčet zlato!),

neb Machar verše špatné má,

však dobré srdce za to.

Uznal by jistě (důvod znám!),

že pan Dyk není nicka,

že není ovšem Machar sám,

však skoro Kunětická.

(En passant zmínka... Dotěrně

já nerad někam vpadám.

Snad příliš familierně

o této mluvím Madame.

Ač galantnost je pěkná věc,

přec muže časem hubí.

Publikum ptá se na konec:

– znáte to? – quis? quid? ubi?)

– Bůh otec (znáte? chápu to!)

by řek’ si (to se udá!):

„Aspoň jsou boty na žluto

a podšívka je rudá!“ –

Viktore Dyku, hlupáku,

zlá perspektiva hrozí.

Pro historii o fraku

tvář od Vás odvrátí bozi.

Fraku i botám hrozí zmar,

že ret se říc to vzpouzí.

Odvolat může dárce dar

(znáte to?) pro velkou nouzi!

Též hrubý nevděk. (Znáte to?)

Ó rcete, co pak bude

z bot krásných, z bot těch na žluto,

a z podšívky té rudé?

Ať proces skončí tak či tak

(justici ďas ať věří!),

na nebi našem černý mrak,

a šeří se už, šeří.

Za vinou vždycky přijde trest

už v zájmu morálky vyšší.

Výkřik se ozve – na mou čest! –

až z Vídně zazní tiší.

Výkřik, v němž věky krvácí,

výkřik, v němž hyne raça.

Do Vašich snů se navrací

ta jeho tragická krása!

Bezruči druhý, možná-li?

Dáví nás nepřátel roty!

Co chceš ty, rapsode zoufalý?

– Čtenáři, chci svoje boty!