Poupátko – ptáčátko.

Ty naše zahrádko,

jaké to poupátko

v tobě zkvétá? –

kdo se naň podívá

vždycky si myslívá,

zdali je poupátko z toho světa.

Ba, jakž by nebylo!

s jara k nám přibylo

zrovna v máji –

když kvetou jabloně,

v zeleném záhoně

poslední fialky odkvétají.

Bezy když rozkvetly

a z jihu přiletly

vlašťovice –

šukaly pod krovy,

aj, ptáček takový

zapadl také k nám do světnice.

Zdali to ptáčátko,

zdali je poupátko,

kdo že to ví?

jak ptáček šveholí,

jako květ na poli

kvete, však odkud je, neodpoví.

Až bude podletí,

vlašťovky odletí,

sad náš zbělá –

našemu poupátku,

našemu ptáčátku

ta zima – ale nic! – neudělá.

Co den je sličnější,

co den je milejší,

– žeť je, pane!

Poupátko, děvčátko,

zasměj se, robátko,

té naší písničce zamotané!