Poupátko.

Často chodíval

Rád zelených sem

Druhdy do hájů,

Bloudě po kopcích

Z píšťaly tenké

Sem zvuky kouzlil.

Písně radostné

Znívaly z ust mých,

Kamkoli jen mě

Má noha nesla.

Jak zelenal se

Háj znova jednou,

Aj tu pobloudiv

Do spanilého

Ouvalu přijdu:

Kol se ohlížím,

Jak na paloucích

Příroda ladná

Hojně darů svých

Rozsila, patřím.

Aj tu uzírám,

An skrytě rostlo

Poupě hezounké

V stínu keříčka.

Pro mne na louce

kvítky peřesté

Hned vnady žádné

Neměly více;

Mě k sobě táhlo

Poupě milounké. –

V háji umlkly

Mé všady písně;

Přímo chodíval

Sem v tato místa,

Kdežto nyjící

Srdce radosti

Mívalo čisté.

Nikdy nedotknul

Poupěte já se,

Často vidíval

Sem jeho krásu;

Mé oko naň vždy

Patřilo rádo. –

Když ku radosti

Rozvilo pak se

Poupě plňounké,

Svou spanilostí

Kvítky zahanbíc

Všecky na louce:

Aj tu utrhla

Kvítko mi krásné

Zlá ruka jednou,

Preč je zanesla. –

Více neroste

V ouvalu poupě

Pro mne nižádné;

Již nechodívám

Více do hájů,

Když nezabloudím,

Již nenaleznu

Kvítko milostné:

Však mi je nikdo

Teď neutrhne

Víc ku žalosti!!