POUPĚ A VÍLA.

Plakalo bludné děťátko,

sirotek opuštěný;

zeptalo se ho poupátko:

co jsi tak zarmoucený?

Chci tvoje tužby zkolíbat,

skloň se jen k ňadrům mým,

chci bledá líčka ti zlíbat,

ulevit bolům tvým.

Urvi mne, smutné robátko,

přižehni k ňadrům svým! –

Sirotek urval poupátko,

ulevil bolům zlým.

Když se naň květ pousmával,

dítě se veselilo,

a když je květ pouspával,

k srdci jej přitulilo.

V tom se mu zjevila víla,

plachý mu přervala sen;

kouzlem se v ňádro mu vryla,

v nový je vyzvala den.

Půjde on s tebou, má vílo,

kam povelíš, paní má –

nech mu jen poupě, co krylo

ňádra mu rozžalená.

Znáš, paní, mé horování,

víš, co mi kvítek je můj –

mějž tedy s ním slitování,

vždyť i s tím kvítkem – je tvůj!