POUR ÊTRE AVEC ELLE.

Kdy zaslech’ jsem ta slova? Kdo je řek’,

sám nevěděl, co smutku se v nich tají...

Jsou zadýchána vůní vzpomínek,

a mrtvá jara jimi dokvétají.

Kdys bolela mne – denně vzpomínám si! –

a teď jsou krásna hudbou ozvěny,

jež zalehnula z prázdna v prázdno kamsi,

v lež lichotnou a smutek bezcenný.

A výčitkou-li tehdy chtěla být,

jsou dnes jak tiché, smírné usmívání,

a chtěla-li kdys komu ublížit,

dnes nezarmoutí a dnes neporaní.

Jsou jako píseň... Nepatřila světu,

a dávno minul všechen jejich žal –

a přec ta píseň po nás zůstane tu

a jiná srdce bolet bude dál!