POUŠŤ.

Má duše poušť jest, v níž řvou lvové bolu,

a písně mé jsou sfingy zmlklé záhy;

je divý žár tam, v noci vánek vlahý,

plá měsíc, zlatý květ na černém stvolu.

Neb vichr pak na poušť se řítí dolů,

jež pouze vidí lupiče a vrahy,

a časem sfingy rozpějí se tahy

v mystických nocech v píseň plnou bolu.

Kdy zářné oči hvězd nad zemí planou,

ó lásko má, ty karavano plesná,

za smíchu táhneš pouští zadumanou!

A zvučí písně, květy prší na zem,

až jako mystická věž tmavá, děsná

se zvedne Samum a vše pohřbí rázem...