POUŠŤ BYLA DLOUHÁ...

Poušť byla dlouhá, nekonečně smutná

a mrtvá od východu na západy,

jen písek bílý, líný hřích jak ležel,

a slunce pražil dotek na něm všady.

Vzduch suchý kolem nepohnul se ani,

nezlíbán spřízněním omladlé trávy,

nezhýčkán květy, ani dechem stromů,

stál tichý strnule a klidně spavý.

Poušť byla dlouhá, mrtvá, širá, smutná,

a do ní zbloudil člověk štvaný trýzní,

a za ním slepě pospíchaly davy;

teď rády šly by zpět, když hynou žízní.