Poušť života.

Má prsa jsou zlatá, a záře vychází z nich,

a na mém palouku kvetou hořící máky;

už dávno je tomu, co s vrchů odešel sníh,

jen strpení brachu, srdce rozkvete taky...

Snad vrátíš se do své vesnice blažen a tich...

Ach, druhu! Jen pohleď, kterak paprsky pálí;

v ponuré světnici seděti bylo by hřích...

Ty’s bled a nemocen... Třeba tužiti svaly.

Na polích vyrostlo hustě křoví a býlí,

nás čeká veliká práce, k níž třeba síly

a jež se odmění kdysi za naši trýzeň.

Jen doufej: v životě lidském mnohé je zrádné.

Tvá dlaň je pevná, a tvoje pěsti jsou pádné.

Však ještě nás čeká jednou bohatá sklizeň.