POUŠŤ.

Šel Kristus na poušť ráj svůj vymýšlet,

šel Muhamed snít o sedmeru nebi,

šli asketové kát se z hříchů běd,

na slunci pražit fantastické lebi.

Jich bájky, bozi, ráje, padlé v rum!

Jed pil jsi v nich i v žití. Cos tě nutí,

jít na poušť, tupě ležet bez pohnutí,

dát jed svůj ssáti žhavým paprskům.

Však tam – zas hořkosť nová nitro schvátí:

Otčenáš Kristův počneš litovati,

ten zavržený, navždy ztracený,

ten něžný, který tolik slzí stíral,

ten velký, nad vše bohy vznešený.

V slov jeho míru by’s tak lehce zmíral. –