POUŠŤ

Ty, který zmizel jsi mně na vždy v dáli stmělé,

Když v pozdní zpomínce svit vidím zraků tvých,

Tu prudkost vyšlehne hned z mojí duše celé

Jak plamen z majáku za nocí bouřlivých.

Tvé stigma na věky já nesu teď a všemi

Dál trpím mukami, za tebou tesknící.

V mém srdci zůstal jsi, jak utkví kořen v zemi

Po stromu, skáceném běsivou vichřicí.

Poušť zbývá v duši mé, kde horko vzduchem vane,

Kde tíhy poledne vzdech touhy nezmění.

Tkvím dále nehybně, co požár všeho plane.

A cítím: skončeno je putování marné,

Když není ničeho než písky kolem žárné...

Děs slunce vraždí mne a hrůza mlčení.