Pousteník.

Jako divý lesem běžel

Ruce lomě, očma kroutě,

Dosmrti se strachy rmoutě.

Jak červ nazemi zas ležel

Vprachu muž se vinoucý,

Nářek vedoucý:

„Kam se skryji hrozné nebe?

Svědomí mne žere všady;

Vsrdcy cýtím mstivé hady,

Vedne vidím duchu tebe,

Vidím peklo horoucý

Strachy trnoucý.

Mezy potvory, a houště,

Bych se ukryl, myslím jíti,

Osamotě pokoj míti.

Vraha děsý mstivé pouště;

Darmo hledám pokoje,

Cýtím rozbroje.“

Strom se pohnul; jak blesk skočil;

Svědomí zlé chlapa hnalo,

Vraždu živě malovalo,

Kam jen hleděl, kam jen kročil,

Viděl ducha seděti,

Smutně hleděti.

Předním jak chrt utekl shradu,

Povrhl klenoty a zlatem;

Špinavým se zakryl šatem.

Darmo; nemohl ujít hadu;

Jako hrom zlé svědomí

Skály prolomí.

Zjeskyně ho ouzkost honí;

Hrůzou vstávají mu vlasy.

List se hejbá, slyší hlasy;

Skála chřastí, smrt mu zvoní;

Stromy hlavou hejbají:

Vrahu! volají.

Strach ho šupá karabáčem;

Podnohama země hoří,

Svět se snebem naněj boří.

Mrtvým srdcem, hrozným pláčem

Dojeskyně utíká;

Vní se zamyká.

Peklo hoří vhrozné skále,

Duchové se zzemě hrnou,

Chlapu všecky žíly trnou,

Kypí jed, a křičí stále,

Hrozné skály spadněte!

Vraha roztřete!

Hrůzy snésti není vstavu

Strachy unavené tělo.

Smrtedlný pot leje čelo,

Spaní mrtví slabou hlavu.

Jak jen snebe spadla noc,

Sen ho dostal vmoc.

Nakamenu panna sedí

Zkrvácená, jak zed bledá,

Pokoje a srdce hledá;

Lítostivým okem hledí,

Hrozné rány odkrývá,

Hořem omdlívá.

Jak stín dopovětří plyne,

Zlehka kjeskyni se blíží,

Spícýmu krev vtěle klíží,

Uněj stojí; rukou kyne;

Doskal bijí hromové;

Trnou tvorové.

Rukou kyne, tiší hromy.

Jakby světy oněměly,

Ticho bylo; ani čely

Neklátily více stromy.

Sladce jako hrdlička,

Řekla dušička:

„Což sem, řekni, provinila,

Žes mé jako jarní kvítí

Odjal sladké živobytí?

Jako boha sem tě ctila,

Milovala bídného

Zsrdce celého.

Protebe sem zlásky vroucý

Opustila otce svého,

Zbavila se štěstí všeho,

Dozáhuby jisté jdoucý.

Tuť sem zrájské krajiny

Klesla vpustiny.

Zato, spravedlivé nebe!

Meč sy dosrdce mi vrazyl,

Nevinnost y štěstí zkazyl;

Darmo kryje hábit tebe;

Svědomí a černých vad

Nezakryje šat.

Proč sy prchnul mezy hory?

Předemnouli chceš se skrýti?

Všudy strachy musýš mříti.

Zesvěta sy utec, kde jsy,

Jak blesk, jak hrom stojím zde,

Mořím srdce tvé.

Neznášli své milé více?

Patř, jak krev mi zboku plyne!

Smrt tě volá; než den mine,

Ztřes se! zhasneš jako svíce.

Pomsta tebe dohoní,

Zrádcy odzvoní.“

Ortel vyřkla. Tvář se stkvěla

Jak blesk panně horlivostí.

Slzu cedíc truchlivostí

Jatá jak stín odletěla.

Skála pukla, třásl se strom,

Strašný houkal hrom.

Pousteník trhl strachy sebou;

Vyjevený zesna skočil,

Zuby skřípal, očma točil.

Počkej duchu! půjdu stebou!

Brzy dojdu svobody.

Letěl dovody.

Darmo předsvědomím skrývá

Dopustin se zlosyn, leze

Vhábit; svědomí zlé kněze,

Jako krále nakrev dřívá.

Jako hrom zlé svědomí

Mříže prolomí.