Poustenník a dívka.

Když svět plésal v mladém máji,

Stěžovala v pustém háji

Svého srdce ouzkosti

Dívka v plné hořkosti.

Slyše stařec dobrotivý

Rozlíhat se nářek živý

Vyšel rychle z jeskyně

K bědujícý dívčině.

A hned u dívky se staví,

Co ti scházý? vlídně praví,

Umru otče zoufáním!

Odpovídá s vzdycháním.

Pročbys dcero! umřít chtěla?

Jistě, že jsy osyřela,

Pro starostnou matičku

Rosýš na tvář slzyčku.

Hrozná bolest můj věk zžírá,

Denní ouzkost srdce svírá,

Pro ztrátu své matičky

Nevylívám slzyčky!

Tedy hocha laskavého

V líté vojně zabitého

Dcero mezy horami

Posvěcuješ slzami?

Ach! můj otče! srdce těsne

Brzy těžkým hořem klesne,

Pro hocha to milého

Není nářku trpkého.

Co tě neviňátko moří,

Že tvé srdce vášní hoří?

Zdali v zžírajícý jed

Proměnila láska med?

O mé otče! srdce z ledu

Nezná ještě lásky jedu,

Jiné valí neštěstí

Na mne hrůzu bolestí!

Jaká bída vrchovatá

Tepe tě, zjev dívko zlatá!

Když se srdce vyjeví,

Y hned žalost uleví.

Ach! kde otče najdu řeči?

Srdce probodané meči

Smrtícými krvácý,

Bolest ve mně burácý?

Byla jsem, ó šťastný čase!

Vrať se, vrať se s nebe zase;

Nyní jako perlami

Zalívá tvář slzami.

Byla jsem ach! sotva růže

Spanilá tak býti může,

Sotva jasná dennice

Jako švarná dívčice.

Lidé na ulicy stáli,

S radostí se na mne smáli,

Počkej, řekli, počkej zde,

Krásný anděl tady jde.

Srdce poskočilo v těle,

Když se hoši oči celé

Na mne majíc divili,

Jak mne růže líčily.

Ty tam; neboť jako lvice

Přihnaly se neštovice;

Kam se krása poděla

Milostného anděla?

Zdali duše snesti může

Otče můj! že jarní růže

V živé tváři nesvítí,

Mládek lásky necýtí?

Jak to dívka vymluvila,

Hořké slzy vycedila,

Spěšně outlé ručičky

Zakrývaly tvářičky.

Neplač, neplač dívko zlatá!

Krása jest ti na čas vzata,

Růžes svadlé ztratila,

Abys nových nabyla.

Podiž semnou do jeskyňky

Milá panno pro květinky

Nad růžičky krásnější,

Nad lilia stálejší!

Ty tě budou pěkně krýti,

Že se počneš hvězda stkvíti,

Že se k tobě přivine

Každé srdce nevinné.

Panně srdce čerstvějc bilo,

V mysli jí se vyjasnilo,

Již y v duchu plésala,

Že zas krásu zýskala.

Za stařečkem do jeskyňky

Pospíchala pro květinky

Nad růžičky krásnější,

Nad lilia stálejší.

V jeskyni již oba byli,

K oltáři se postavili,

Stařec mrtvou hlavu vzal,

Na oltář ji k dívce dal.

Dívčice se hlavy lekla

Jako horoucýho pekla,

Až jí žíly skákaly,

Vlasy hrůzou vstávaly.

Kmet řekl: Panna anděl byla,

Krása tělo ozdobila,

Duše nad máj pěknější,

Nad klenoty vzácnější.

Krása zvadla; lícné ctnosti

Nezahynou do věčnosti,

Moudrost vzácnější než květ

Ještě pozdní slaví svět.

Takli míníš sličnou býti,

Slib mi, že chceš moudrost ctíti,

V šlechetnosti jediné

Hledat krásy nevinné:

Bys co ona v krátkém čase

Došla spanilosti zase

Nad růžičky krásnější,

Nad lilia stálejší.

Panna v tváři vyjasněná,

Moudrou řečí rozpálená

Ruce křížem složila,

K nebi hledíc mluvila:

Chcy ti Bože! věrná býti,

Zblažujícý moudrost ctíti,

V šlechetnosti jediné

Hledat krásy nevinné,

Bych co ona v krátkém čase

Došla spanilosti zase

Nad růžičky krásnější,

Nad lilia stálejší.