Pousteven v širých lesích již není.

Pousteven v širých lesích již není.

Ale kout ticha a snění,

smutek osamění,

zvolil jsem přece míti kol sebe:

dole šum stínů a nad sebou nebe

a za sebou, jako skály stráň,

Boží dlaň,

tak sklenutou a vyhloubenou, –

Ale těch hlasů, jež kolem se ženou,

skálo, má ty skálo,

toliks nachytala, že až v pláč se dala

duše tím, co z venku do ní zaléhalo.