POUSTEVNÍCI.

Pozdní večer leží nad Betlemem.

V horách sova křičí, štěká šakal.

Ve tmě jeskyně zní tiché vzdechy,

klidné vzdechy odevzdání, touhy

s šumem slov v modlení vydechnutých.

Náhle ženský pláč se v tichu rozleh,

srdcelomný pláč a vzlyk a štkání.

– Sestro Paulo? – tázal se hlas mužský.

Pláč zněl dále. – Tys to, sestro Paulo? –

Na to pláč jen hlasitěji vybuch.

– Sestro Paulo! – hlas už přísněji zněl.

– Otče, moje Blasilla je mrtva! –

– Sestro Paulo!– hlas ji tonem káral.

– Mrtva je, oh, otče Jeronýme!

Kvítek svad mi, jejž jsem opustila.

Poutnice, jež dnes tu z Říma byly,

pověděly o mé hrozné ztrátě –

a pláč znovu vybuch usedavě.

– Sestro Paulo, tahle bolest bude

bolet Pána Ježíše! – hlas hrozil.

– Opustila kvítek svůj jsem... svad mi...

Nechala jsem Blasillu svou v Římě...

a šla za tvým hlasem... otče milý...

kvítek vadnout začal... asi touhou

po své matce... – – Dosti, sestro Paulo.

Ne mně, Kristu Pánu předhazuješ.

Ne mně, Krista Pána bodáš slovy.

Pohleď, Melanie ve dni jednom

muže ztratila i děti obě,

a víš, kterak zajásala blahem:

Nyní tím víc lze se oddat Kristu!

Zeptej se jí, až jen domodlí se.

A ty pláčeš pro jedno své dítě?!

Které Ježíš přesadil v svůj záhon?!

Tolik visíš ještě na tom žití?!

Tolik málo věříš v slova Jeho?!

Život, svět – toť přítěže jen duše;

blah, kdo zbaven jich. Ó sestro Paulo,

tyhle slzy tvé jako kámen budou

ležet na perutích duše tvojí,

až se bude bráti k němu vzhůru!

Sestro Paulo, jako plamen vrátí

se v tvé oči tyhle slzy jednou

a je spálí, abys neviděla

svaté slávy obličeje Jeho – –

– Zadrž, otče, zadrž, Jeronýme!

Nepláči již, pomodli se se mnou!

Pak jen plakat budu, abych smyla

stopy slzí těchto... Otče milý,

vše je marnost – Ježíš pak je všecko.

Pomodli se se mnou, vrať mi poklid,

vrať mi smutek, že žít ještě musím...