POUSTEVNICTVÍ

Hvozd práchnivý a hluchý, jenž osídlen je duchy

a ztemněn tuchami,

jak ve hrob chodce kryje a šumné symfonie

ho uspí, omámí.

Stem ruk se po něm vzpáží, jej tichem k zemi sráží

a děsem ohromí,

duch pokořen je cele, neb vnitřní nepřátelé

jsou vkleti ve stromy,

tůň času tlí zde němá, vztah k přítomnosti nemá,

bez zřejmé proměny

sny rozkvetlé a touhy jsou dým jen pouhopouhý

v tmy černé ztracený.

Nic ticha neporuší, je prázdno v lidské duši,

toť kobka bez echa,

duch, padna v marném boji, vše z minulosti svojí

v plen tichu zanechá.

A lidský život celý, v němž zahořet jsme chtěli,

jak sirý byl by rov,

jak bezvodá je studně, jež zeje v prázdno bludně,

jak tryzna beze slov.

Smrt s černých větví kane, kmit věčnosti se stane,

je pozřen den i čas,

zde dlouhé doby plynou, tma zívá nad vteřinou,

když mine – zas – a zas.

Hvozd kontemplaci živí co plamen zádumčivý,

jenž sžíhá žití květ,

jenž mládí barev zbaví a spálí vavřín slávy,

tvé dílo naposled.

Vše zapomeneš v světě. Nic více nepohne tě

na upomínce tkvět,

ret pokušení sladký tě nepřivolá zpátky

v stav uplynulý zpět.