Poustevník.

„Veď, poustevníčku laskavý,

Mne skrze pustinu,

Tam, kde jen oheň blyskavý

Těší tu dolinu.

Já bloudím tuto sám a sám,

Již všecek umdlený:

Čím dál, tím delší nalezám

Les tento zmatený.”

„„O nechoď, synu, po tmavém

Odvážně po lese,

To světlo v lesku klamavém

Ti zkázu přinese.

Přijímám ve svůj příbytek

Pocestné častokrát,

A skrovný s nimi nábytek

Zděluji míle rád.

Beř, poustevník co chudičký

Ti v nouzi poskytne;

Měj se mnou pokrm střídmičký

A lůžko rokytné.

Živůčka k jídlu pro sebe

Jsem nikdá nezabil;

Milosti této od nebe

Dobrého jsem nabyl.

Mně trávná hora bez viny

Pokrmu dodává,

Vždy mi se chutné byliny

I vody dostává.

Ach, člověk mnoho lopotu

Má pro svůj denní kvas;

A málo třeba k životu,

I to ne dlouhý čas.””

Jak sladce nebe déšť roní,

Tak jeho výmluvnost:

A z ticha jemu se hloní

I následuje host.

Ve tmavé poušti jeskyně

Jeho se skrývala;

Však ráda bludné chudině

Se vždy otvírala.

K té pusté skrýši naměří,

Tam v krátce přibyli;

Zacvakla skoba u dveří,

A oni vstoupili.

Když v soumrak pilný dělníček

Na lůžko chodívá,

Poustevník kutí ohníček

A hosta zabývá.

A krměmi bylinnými

Jej vlídně častuje,

I slovy boholibými

Mu chvíli zkracuje.

Koťátko spolu cítící

Vesele skákalo;

Tu roždí plálo chřestící,

Tu cvrče cvrkalo.

Radosti ty však odtuchu

Mládenci nedaly;

On sevřen byl ve svém duchu,

Slzy mu kapaly.

To poustevníka zle bodá,

Že jemu pláče host:

„„Jaká žalost tebe hlodá?

Neb znamenám žalost.

Jsi z vlasti vypověděný,

A bloudíš sem a tam?

Či od přátel opuštěný?

Trápí tě lásky klam? –

Co štěstí dává, darové

Jsouc marní, neblaží;

Marnější pak ti bloudové,

Kteří po nich baží.

Přátelství? jméno větrné,

Co sen, neostojí;

Bohatstva, slávy – šetrné,

Však bídy se bojí.

A láska? – tať je prázdný hlas,

Hra pouhá miličkám:

Ta jenom hnízda tento čas

Zahřívá hrdličkám.

Mládenče! zapomeň starost,

Ženy i všechen trud. – ””

V tom náhle projevil se host,

An ruměnil jej stud.

Ve tváři jeho zkvítaly

Přelíbé sličnosti,

A ranní záři rovnaly

Se v pěkné krátkosti.

Prs zedmutý, zrak sklopený,

A tělo ztepilé –

Již poutník jest prozrazený,

Jsa – děvče spanilé.

„Ach, odpusť, pane, děvčeti,

Jenž rušilo tvůj klid,

A smělo semo kráčeti,

Kde máš s bohem ty byt.

Polituj, prosím, stvoření,

Jež láska zavedla,

A chtějící utěšení

Do smutku uvedla.

Byl slavný někdy otec můj,

A bohatstvím se stkvěl,

Mně chystal všechen statek svůj,

Mne jedinoutě měl.

Mnohý jinoch z ruk otcových

Mne vzíť usiloval,

A oheň ke mně v prsech svých

Buď cítil nebo lhal.

Vždy s přípovědí příjemnou

Prodajný hluk tu byl;

I Litmír stál o lásku mou,

Však mně nepochlebil,

Měl on jen prostočistý šat,

A žádnou mohútnost;

Na ctnost a rozum však bohat,

A to mi bylo dost.

Jej krůpě rosy přečisté,

Květ rajské zahrady

By u rovnání zajisté

Nalezly bez vady.

Na kvítku rosa, květu běl

Nestálou krásu má,

Jich krásu Litmír dobrý měl,

Jich stálost měla já.

Za jeho jsem umílení

Nelásku chovala,

A smíchem jenom trápení

Mu odměňovala.

Až mne konečně zanechal

Hrdosti a vině,

Na poušti obývať se jal,

Kdež umřel v tišině.

Však za ty jeho tesknoty

Můj život spláceť má:

Hledám i já té samoty,

Kde on byl, budu já.

Tu v zármutek se cele svůj

Umrouci zavinu:

Tak zhynul pro mne Litmír můj,

Tak já proň zahynu.”

„„Chraň Bůh!”” – on obejma ji, dí,

Uleklou velice:

Chce lát’, však před sebou vidí,

Litmíra děvice.

„„O Angelíno! vrácený

Mé duši anjele!

Aj, žive Litmír ztracený!

Pusť, dívko, od žele.

Nechť na smutek a vzdychání

Nastoupí veselí;

Po tomto sladkém shledání

Nic nás nerozdělí.

V té lásce blahé mnoho let

Kéž živi budeme!

Když ty povzdechneš naposled,

Tu pukne srdce mé.””