POUSTEVNÍK SI ZPÍVÁ.

Klaněl se’s bůžkům z mramoru a cetkám ladným

a mával’s zbraněmi, jak dávno mrtví reci.

Pak v zmatku hesel časových byl’s stísněn jako v kleci.

Teď neukojen proudem doby stojíš nad ním

a chceš znát skrytou souvislost všech věcí.

A vidíš, člověk nemusí se ani vrátit

zas nazpět k zástupům a k jejich bludům,

přec cos ho váže k nim, úd zdravý k zdravým údům:

květ krve své si jedním sluncem dáme líbat, zlatit,

a v nejlepších svých chvílích jdeme od zákonů k pudům.

Dech morový, jenž z černých knih k nám stoupá,

jen na čas hrozil být nám nebezpečný.

Osudu každý nevyzpytatelný úhoz sečný

v bystřině vlastní krve hořící nás skoupá:

však z lázně té jde člověk, nezmar, čist a věčný.

Dar jara vonného a prahnoucího leta

se s dary podzimu i zimy snoubí

na našich nivách rozlehlých a v duše hloubi.

Všech cílů rozličných v sled přijde jedna meta,

ať pracujeme na poušti neb v sadu stinném loubí.

A často ovšem naše ramena se skříží

a není přátelské to naše obejmutí.

Ať jakákoli síla nás to ku zápasům nutí,

ona též učí hleděti nás mraků mříží

v tajemství propastná a v světů hnutí.

Ať v tržištích, ať v celle poustevničí,

přec jeden hlad v nás nikdy neskojený,

hlad po pravdě a kráse květiny i ženy,

po setby bohatství, jež svadá rychleji než klíčí.

Nevěra naše pouze zdánlivá je prostřed věčné změny.

Když lačný duch náš mnoho pochopí a pozná

na rušném staveništi krásy,

tu teprv neklid nejistot se k slovu hlásí,

a se všech stran zní otázka, zda možná,

by vzměnách těch nám zrály naše klasy.

A v hájích našich království, hle, jásot písní

ze srdcí tlukoucích se line s fial vůní.

Lekníny neřeknou, kdo usnul v tůni,

však jistě usnul v lásky zmatení a tísni.

Ta láska zlá... Oh, ne! Jsme doma jenom u ní.