Poustevník z Warkworthu.* (Zpěv IIhý.)

Míle smál se zarděný den,

Bouř se utišila,

Pěknějc Lorka s sladším smáním

Vstáti pospíšila.

Henryka šla obveselit

Vzhledem svým, – sám byl jen,

S přítelem se přes noc radil,

Až jej osvítil den.

Užasla se, její bílá

Tvář se zapýřila,

Když ji rytíř prosyl, by dnes

Nevěstou mu byla.

„V této pusté jeskyni jest

Kaple postavena,

O nechť Lenorko má žádost

Zde jest naplněna.“

O jakť, Henryku, mám slušnou

Žádost odepříti,

Kdyžs, můj milý, srdce zýskal,

Nemámť ruky příti?

Pro tebe sem opustila

Rodičovskou lásku,

S tebou pláč y radost dělit

Budu v jednom svazku.

Mníšli tedy, Lenorko, tak

Velkomyslná býti,

S vyhnancem že neřest, bídu

Společnou chceš míti?

Nu má Bůh moc darů, nímiž

Věrnost korunuje,

Douffám sylně, že nás jednou

Štěstím obdaruje.

Na ostrově Koketově

Nedaleko od nás

Jest muž svatý, dobře známý

Tobě, y všem u vás.

Ctihodný ten otec Bernard,

Jenž tě musý znáti,

Do Ráby má jít, a tam se

Za nás přimlouvati.

Hospodář náš mnohovážný

Jel pro muže ctného,

Brzo nás již svíže, douffám,

Svatá ruka jeho.

Líné hodiny když klamou

V sladkém rozmlouvání,

Z blízkého aj! ostrova jde

Bernard bez nadání.

Diví se a s radostí jich

Starček pozdravuje,

S vroucý modlitbou rád jejich

Ruce uvazuje.

Zatím obrácý svou cestu

K Rábským vzdáleným zdem,

Tito v lásce žerty nové

Strojí s novým vždy dnem.

S starouškem jdou do jeskyně,

Byla utěšená,

V tvrdé rokli vytesaná,

Dřívím ověšena.

Při ní pak byl kamenný schod

Mistrně připravený,

Pod oblouk se kolem vinul,

K vrchu vyšnořený.

Na němž v malé zahrádce měl

Zelinky a kvítky,

Krásné štěpy v stinných rádích

Byly jeho dítky.

Tu tři vydlabané sklepy

V tvrdé rokli stály,

Hlavní, kapli obloučenou

Sloupy podpíraly.

Kaplí všecky okrasy v ní

Byly, – svaté svíce,

Stoudvě na posvatnou vodu,

Oltář, zpovědnice.

Na dvéřích pak psané texty

K ctnosti pobízely,

V almárce kříž, koruna y

Kopí místo měli.

K oltáři dva stupně vedli

Hodně širokému,

Dvě pak okna světla z boku

Půjčovala jemu.

U oltáře vznášel se hrob

Z skály vytesaný,

Na němž obraz krásné dívky

Rytcem sformovaný.

Na její se prsy anděl

Vytesaný chýlí,

U nohou pak, u nichž jest erb, f)

Bojovník ctný kvílí.

Skále, sklepu divili se,

Ale nejvíc hrobu.

„Tato krásná, vyryta zde,

Co jest za osobu?“

Vzdechl poustevník a plakal,

Hořem nemluvil nic,

Dokud urosených hojným

Pláčem neutřel lic.

Ach! mé dítky, lidský život

Pláč jest jen, jakž zvíte,

Přesmutnou když rozprávku z mých

Ust hned uslyšíte.