Poustevník z Warkworthu.* (Zpěv IIItí.)

Jedno ráno, na stromě když

Třesoucý se stojí

Rosa, Bertram stonek s lože

Vstav k milé se strojí.

Mladičkého bratříčka měl,

Stále zmužilého,

Ten měl v cestě převazovat

Čerstvé rány jeho.

Celý jezdíce den, mnohých

Věží viděli rum,

Padala když noční rosa,

Její spatřili dům.

Ondy stkvělý kaštíl tento,

Smutný, tmavý teď stál,

Dlouho tloukl, volal Bertram,

Dokud světla dostal.

Posléz její zešlá chůva

Hlasně ozvala se,

Jaký nevhod tu tak bouří,

Tříská v nočním čase.

Bertram, řek, jest slečnin milý,

Povstav z nemocy své,

Skrz mech, bahna přijezdil sem

Vidět slečenky tvé.

Pro Boha! hned zkřikla, jaká

Věc se přihodila?

Před šesti dni naše slečna

K vám se vystrojila.

Strachem proniknutý Bertram

Vzdychá velmi těžce,

Most jest zpuštěn, vešli v bránu

Po snadničké stezce.

„Šest dní rytiři jest, co k vám

Naše slečna jela,

Byť ji nebyl zlý pád potkal,

Sloužit vám již měla.“

Zvěděla když, že ste raněn,

Vlasy sobě rvala,

Řkouc: „já pýchou, hlavatostí

To mu udělala.

Jdu své viny dřívě smazat,

A jej vyléčiti,

Pujdu sama v bolestech ho

Sladce potěšiti.“

Na mlékobílého koně

Na usvitě sedla,

Mladých, švihlých rytířů pár

V průvodu sy vedla.

Bertram ulekev se hrozně

Cýtil srdce bolest,

Věru, řekl, nespočinu,

Dokud nezvím, kde jest.

Nespokojný v hrozné strasti

Převzdychal noc celou,

Před usvitem ještě odjel

S bratrem myslí smělou.

„Nyní, bratře, půjdem’ různo

A se přezlečeme,

K půlnocy ty, k západu já

Šotsko přehlédneme.

Niáky Šotec slečnu ukrad

V nenadále době,

Na tento grunt nevstoupím, než

Dobudu jí sobě.“

Všecky Šotské kopce řádem

Bratří různo sjeli,

Krýt se chtějíc změněným se

Rouchem přioděli.

Bertram k kaštílům a hradům

V šedém rouše se bral,

U bran, jako bídný poutník,

Všudy zastav, žebral.

Někdy hudce oděv oblék,

Fletnou libě pískal,

Prošed hrady, vsy y města,

Na psotu sy stýskal.

Jednou pod trnem když trudný

Seděl, přišel k němu

Jeden věkem zešlý poutník,

Řekl strápenému:

„Každý hudec veselý jest,

Kde jen který žije,

Tys sám v smutku pohřížený,

Divím se, co ti je?“

„Otče, starého mám Pána,

Jenž se hrozně rmoutí,

Ukradli mu dcerku, óbych

Moh ji naleznouti.“

„Netrap se, můj synu, snad ti

Dobrou povím pověst,

Naděje když klesá, boží

Pomoc nejbližší jest.

Tamto za tím příkrým břížkem

V udolí se jeví

Pevný, krásný kaštíl, o němž

Každý poutník neví.

Oněhdy sem almužnu tam

Prosyl v večerní čas,

V baště slyšel sem, jak myslím,

Ženský plačtivý hlas.

Ptám se, jaké neštěstí to,

Kdo tam pláče stále?

Vyhnali mne nezdvořile

Řkouce: jdi jen dále. –“

Bertram vyposlouchá pilně

Starce, děkuje mu,

Zatím pospíchá skrz kopce

K hradu zjevenému.

Brzynko v tom udolí byl,

Brzo u hradu vrat,

U nichž sedna, na své fletně

Začal líbezně hrát.

„Pane vrátný, domali pán,

Aby slyšel můj zpěv,

Mohuli tu hospodu mít,

Či snad vzbudím váš hněv?“

„Pána, řekl, není doma,

By tvou slyšel fletnu,

On mi řekl: pustíšli v hrad

Koho, krk ti setnu.“

Znovu sladce hrá, moc jeví

Zvuku líbezného,

Vrátný ucha nakloňuje,

Měkne srdce jeho.

Hudče, řek, jak líbezně hráš!

Přístup budeš míti,

Ach! skrz kříž sem přisáh, že v hrad

Nedopustím vjíti.

Než tam v onné dloubné skále

Mužeš přebývati,

Večeřet zde semnou budeš,

Tam pak budeš spáti.

Den, jak den již seděl u vrat,

Libě, hlasně hrával,

Vůkol zdí noc celou chodil,

Milé poslouchával.

První noc, když mlčečky bděl,

Asy v půlnoční čas

V baště slyšel milenky své

Velmi plačtivý hlas.

Měsýček noc druhou svítil,

Stříbrnou rosu zlatil,

Spatřil milou skrze mříži,

S očí však ji stratil.

Třetí noc, byv unavený,

Přemožen snem ležel,

Rázem však se zbudiv schytil

Meč a k hradu běžel.

A aj! řebřík z provazů zřel

Na zdi pověšený,

Přes násyp pak sťatý dubec

Schválně přeložený.

Brzo sstupujícý viděl

Milou v sukni lněné,

Sylný jinoch pomáhal ji

V čubě názelené.

Nad tím viděním se divě

Stál, jak ohromený,

Přešli řeku, lezou na vrch

Dřívím ozdobený.

Živá duše nezvěděla

Ušlé slečny kroku,

Než, což bystrému můž ujít

Milovníka oku?

Utíkajícýho páru

Tiše následuje,

Vidí ji, jak se mu dá vést,

Jak mu pochlebuje.

„Statný mládenče, jsy hoden,

Bych ti díky vzdala,

Pro mnes bděl, a neřest nesl,“

Často povídala.

„Vždy ti budu vděčná, dokud

Číti bude duch můj,“

Bertram nemoh mlčet, zvolal:

„Zrádče ničemný, stůj!“

„Zrádče! postup slečny,“ – a v tom

S nahým mečem letí,

Cyzý obrátiv se v hněvu

Na něj uzápětí.

Smělost, žádost pomsty sylí

Obou mocnou ruku,

Posléz Bertram zamáčí meč

Do cyzynce tuku.

Umři zrádče, umři! tož smrt

Vzteklou zprovázý řeč,

Teď ach! slečna poznavši ho

Vrhla se mu pod meč.

O zdrž, řekla, zdrž své rámě,

Neraň bratra svého,

Poustevník tu umlk, plakal,

Strnul jazyk jeho.

Posléz zvolal, kterak již mám

Skončit smutnou svou řeč,

Než sem zdržeti moh rámě,

Prohnal její bok meč.

Bylliť to sám mládenec ten?

Ptají se v touž chvíli,

Starček zvěsyv hlavu, plače

Vzdychá – oni kvílí.

O! řek, slepé horlení vždy

Neštěstí jen seje,

Starček umlk – oni stichli,

Pláč se všem třem leje.

Když sem bratra jméno slyšel,

Viděl krev své milé,

Plakal, vztekal sem se, klnul

Rámě neskrotilé.

Darmo sem ji k srdcy přitisk,

Darmo zacpal ránu,

Jej sem darmo s země zdvihl,

Již jel v smrti bránu.

Ach! můj bratr nemluvil již,

Duch mu vyšel z těla,

Slečna sladivši mou bolest

Na svou nehleděla.

Bertrame, řkouc: živ buď! neplač,

Měj mne v paměti své,

Nechať v nebi svazek lásky

Svíže s srdcem mým tvé.

Ach! já ti vždy věrná byla,

Tys mým srdcem vlád jen,

Oby nás teď loučícý se

Zblažil poslední den.

Chtíc ti pomoct nechala sem

Hradu otcovského,

Pak sem u Čiviotských hor

Střetla* Šotce zlého.

Malkolmů syn, jehož lásku

Zavrhla sem hrdě,

Zbil mé strážné, naložil pak

Semnou velmi tvrdě.

Jeho prudkost v špatný hrad mne

Zavřít rozkázala,

Toužebně však žádal, prosyl,

Bych jej milovala.

Každé ráno kříž můj rostl,

Každé nocy strach můj,

Až mne v půlnočňím zde kraji

Chodě nalez bratr tvůj.

Hned mne vysvobodit mínil

Ze žaláře domu,

U jezera jsou mu koně

Přivázané k stromu.

Nyní pospěšiž, můj milý,

Pečůj o sebe jen,

Na svou nevěstu sy mysli

Každý žalostný den.

Posledním tak dchnutím v mysl mou

Potěšení lila,

Objavši mne na rozchodnou,

Ducha vypustila.

V přenáramném srdce želu

Mysle, jak sem zvinil,

Otřeštěný, posléz vzteklý

Zabit sem se mínil.

Spěšně skočil sem a schytil

V krvi zbrocený meč,

Sylná ruka přistoupivši

Krvavou přetrhla seč.

Lidu houff, jenž z hradu vyjev

Ušlé slečny hledal,

Jal mne, svázal, vedl na hrad,

V temný žalář mne dal.

Na štěstí byl jejich Pán jat,

Jak já, ještě v den týž,

Percy brzo změnil mne zaň

Chtěje sladit můj kříž.

Do Angličan drahé tělo

Slečny přivežené

Leží tady v tichém hrobě

Slavně pohřbené.

Já jsa bídy života syt,

Ujít sem mu hledal,

Až čas, rozum a svatý duch

Lepší radu mně dal.

K prameni mé srdce zdvihli

Všeho potěšení,

Světa zapřít naučili,

Snášet utrpení.

Nejsa víc man zemských péčí,

Marných čak a pýchy,

Na modlitbách sloužím Bohu,

Oplakávám hříchy.

Ne víc onen smělý Bertram,

Prudký, pyšný, divý,

Ale chudý, tichý Beneš,

Krotký, trpělivý.

Statky dal sem chrámům, chudým,

By z nich žebrák stolil,

Sám jak nuzný poustevník zde

Umřít sem sy zvolil.

V tichém udolí mám byt zde

U prostřed skal v háji,

Často milenka má tady

Pila rozkoš v Máji.

Vzáctný přítel mi zde místo

K sydlu ráčil dáti,

Zde sem milé obraz dal ryt,

Skrýši vytesati.

Patnáct již zym věku svého

Zde sem přebědoval,

Denně tuto rytinu sem

Pláčem pokropoval.

A ty, drahý, věrný bratře,

Radost srdce mého,

Ránu mou vždy způsob noví

Usmrcení tvého!

Ctnostné duše litujíc mne

Na mne vzpomínaly,

Percy s synem nízkou skrýši

Mou sy libovali.

Často velký hrabě, když moh

Dvoru opustiti,

V jeskyni mé malé žádal

Mysl vyrazyti.

Dlouhý život, dlouhý kříž jest,

Já jen plakal stále

Jeho, syna přátelů ctných

Padlých nenadále.

Než – ty mládenče, zas vrátíš

Slávu rodu svému,

Přivedeš zas jméno Percých

K květu přeslavnému.

Umlk – svatou ruku pozdvih,

Dal jim požehnání,

Vděčný pár vzdal se slzami

Jemu děkování.

Prosyli sy moudrou radu

Od starouška ctného,

V Šotlandskou zem smělou myslí

Jeli radou jeho.

Jejich prosby vyslyšány

V Rábském hradě byly,

Hrabě odpustil jim, kněžné

Hněv též ukrotili.

Tato k trůnu vnuka šedši

Milost vyprosyla

Jemu, tať zas Percům slávu,

Hodnost navrátila.

Mladý hrabě denně více

Ctil svou pěknou Pání,

V devíti z ní pošlých synech

Došel požehnání.