Poustevník z Warkworthu.* (Zpěv Iní.)

Cžerná noc a bouře byla,

Potok ječel v hoře,

Na vzdálený mořský břeh pak

Strašné bilo moře.

Poustevník již, lidské bídy

Váže, ležel v ten čas,

Když ach! v jeskyni své slyšel

Ženský plačtivý hlas.

Hostinný byv, z hurta povstal,

Vzbudil oheň ze sna,

Rozžav jasné světlo, běžel,

Až y dýchal z těsna.

Pod stromečkem blízkým nalez

Švárnou dívku v strasti,

Liliové sy prsy bila

Pláčem kropíc chrasti.

Neplač, děvečko má milá,

Marný strach slož s sebe,

Před zkázou má malá skrýše

Ochránit má tebe.

„Nepláči já nad svou bídou,

Nedbám na sebe nic,

O miláčka, který mne tu

Nechal, bojím se víc.

On šel chaloupečky hledat

Po celičké hoře,

Ach! snad ho již, bojím se oň,

Zduté polklo moře.“

Doufej, řekl, milé děvče,

Doufej v Boha svého;

Já jdu hledat, naleznu zas

Miláčka ti tvého.

Tu svou příkrou stezkou vstoupil

Na vysokou skálu,

Volá naň, svým světlem kyne,

By šel v skrýši malou.

Pečlivě se skrz houšť vinul,

Spěšně za dlouhý čas,

Posléz na volání jeho

Rázem ozval se hlas.

„Povězže mi, Otče, pověz,

Neviděllis někde

Švárné slečny, kteréžto již

Nevím hledati kde?

Zabloudil sem od ní, aneb

Ona jela dále,

Bojím pak se, že ji snad vod

Proud vzal nenadále.“

Díka Bohu, milý synu,

Živa, zdrava ti je!

Již šli oba k mladé dívce,

Kteráž slzy lije.

Tu se zjevilo, jak se ta

Mládež milovala,

Mládenec ji k srdcy přitisk,

Ona zaplakala.

Poustevník teď nejprv viděl

Takový pár milý,

Ona krásná, tichá, a on

Černooký, bílý.

V zeleném jej rouše krásý

Trouba myslivecká,

Ji pak šlojíř odhražený,

Z tafftu roucha všecka.

Odpočiňte sobě, dítky,

Řek ten mudrec vážný,

Sám pak suché dříví dones,

Ohník rozklást snažný.

Zatím suché slivky, mléko,

Chlebíček, sýr y sůl

Přines, řekl: jezte dítky,

Položiv to na stůl.

Díka tobě, dobrý otče,

Řek ten pářík mladý,

Potom směle večeřeli,

Byli rádi tady.

Rcete již, mé dítky, (snad vám

Mohu radu dáti)

Co vás v tuto pustou horu

Mohlo povolati?

Nejprv nám ty (ale odpusť

Drzost mou) dej tu čest,

Nejblišší nám město jmenuj,

Rcy, čí tento kraj jest?

Běda mně, můj synu, že to

Říct mám, živ jsa v ten den,

Těchto statků pravý Pán jest

Z země vypověděn.

Deset zym již tuto nízkou

Střechu sněhem krylo,

Co náš Hocpur (neb to jméno

Ctného Pána bylo)

Proti Bolingbrokovi táh

S půlnočními pány,

U pyšných bašt Salopických

Do smrti všel brány.

Po něm jediný syn zůstal

Dědic, lidu radost,

Před nepřáteli děd ukryl

Jeho outlou mladost.

Do Šotlandu přenes dítě,

Léta jeho zmnožil,

V Branhamu však brzo zatím

Ctný Pán kosti složil.

Ach! již slavné jméno Percy,

Ondy půlnocy čest,

V černých mračnách zavinuto

Nocý přikryto jest.

Nevede v boj z toho kmene

Vojska sylný vůdce,

Pustí nám vsy, rolí kazý

Směle Šotský škůdce.

Jejich krásné domy, zámky

V rum se obrácejí,

Hrdí cyzyncy jich zboží

V vlast svou odnášejí.

Tamto hle! kde plná řeka

Udolím se točí,

Warkworth z slavných věží k moři

Obrácý své oči.

Věže ty již prostřed buřin

Pusté pozůstaly,

Vnichžto chudí sytili se,

Páni hodovali.

Percy v Šotských horách neznám,

Bezecti živ nyní

Na dobrotě cyzý visý,

Svět mu křivdu činí.

Kdyby jej můj mdlý zrak spatřil,

Dokud duch můj čije,

Blaženěbych potom skonal,

To řek, slzy lije.

„Ale, máli Percy přátel

Horlivých, jaks ty moc?

O blaze mu! nebo tráví

Tuto u tebe noc.“

Mlče – díval se naň – potom

Odvrátiv se plakal,

Zatím rukou, očí pozdvíh,

Jemu žehnaje lkal.

Vítej, řekl, drahý Pane,

Naše radost a čest!

Ale tato krásná slečna,

Řekni, medle, kdo jest?

Nu, můj otče, vyznám všecko,

Zprávu dám ti pravou,

Ty mou neskušenou mladost

Řeď sám radou zdravou.

V Šotlandu jsem pansky zveden

Rukou země pána,

K bojům mne ved, by mi byla

Zpráva vojska dána.

Žádostí sem dlouho hořel

Do své vlasti jíti,

Musyl mne můj přítel vůdce

Posléz propustiti.

Pak sem v mysliveckém rouše

Chodil dolů, hoře,

Až sem za myslivce přistál

V Newillově dvoře.

Nedal sem se znát, až když ta

Příhoda se stala,

Že mi tato panská slečna

Znát svou milost dala.

Slečna rdíc se, já věc Percy

Zjevím, promluvila,

Tváby znamenitá duše

Ctný tvůj skutek kryla.

V jeden letný den v čas parna

Velmi velikého

Do háje sem k ochlazení

Vyšla zeleného.

Rázem ze zálohy na mne

Divoký pluk Šotcův

Vypad, a mne za svou kořist

Prohlásyl houff škodcův.

Daremný byl můj křik – až pak

Poslalo mi nebe,

Ješto vidělo mé hoře,

Milý Percy tebe.

Jedno jen měl, otče, kopí,

Jediničku dýku,

Vrazyl, jak hrom, na ty lotry,

Jenž hned stáli v šiku.

Boj ved, jak rek, dokud pomoc

Přišla, prchli Šotcy,

Tak mne těžké vazby sprostil,

By mne v své měl mocy.

O dni šťastný! řek on, šťastné

Rány, kteréž nosým,

Od té doby smála se mi,

Slyšela, co prosým.

A když sem jí, kdo sem, řekl,

Ruku svou mi dala,

Než ach! kněžné matky své se

Spolu se mnou bála.

Sestra Bolingbrokova jsouc

Percům nepříznivá,

Nebude mne vyhnancy tak,

Mněl sem, milostivá.

Nemníc dojít přivolení,

Posléz dala se mi

Navést holka k utíkání

Semnou v Šotskou zemi.

Strachem pak, že hnát nás budou,

Když se mrkalo již,

V pravo sme se vrhli stezkou

K lesu tichému blíž.

S ustálých sme koní ssedli,

Neb nás prudký déšť pral,

Milého sme vůdce našli,

Tys nám hospodu dal.

Zpočiňtež již, poustevník řek,

Oddejte se snu v moc,

Přijmte za vděk s tvrdým ložem,

Slečno! dobrou vám noc.