Poustevník.

V borovém na skále háji

Stála někdy poušť,

Za ní maličká zahrádka,

Vedlé tmavá houšť.

Před okénkem bublal potok

Skrze kvítečka,

Asy třidcet kroků dále

Byla kaplička.

Na té lesní poušti bydlel

Smutný mládenec,

Žíněný na těle rubáš,

Na hlavě věnec.

V jedné svadlé ruce žaltář,

V druhé růženec;

V samotě jsa jenom doma,

V světě cyzynec.

Ráno když odzvonil v kapli,

Šel v zahrádce rýt,

Modliti se mezy růže,

Líce slzou mýt.

V poledne podruhé zvonil,

Večer potřetí,

Před spaním pak počal k harfě

Přesmutně pěti.

Žádný k němu přijít nesměl;

Neb se lidí bál,

Zvláště ale sličným dívkám

Vždy se vyhýbal:

Snažně prosyl, na pokoji

By ho nechaly,

A k lesní kapličce nikdy

Neputovaly.

Vidouc slzy v jeho očích,

Žádný tam nešel,

Takže samoten dvě leta

V té poušti bydlel;

A když třikrát za den zavzněl

Z kapličky zvonec,

Říkávali: „Ach! to zvoní

Smutný mládenec.“

Jednou ale skrze tři dni

Zvoneček nezněl;

Tu se ulek lid pod skalou –

„Vždyť snad neumřel?“

Strachem bledý k poušti lezl,

Však – bez naděje,

Kamby poustevník se poděl,

Smutně hledaje.

Až – hle! v kapli, před oltářem

Leží mládenec,

Žíněný na těle rubáš,

Na hlavě věnec.

Ve studených rukou drží

Žaltář, růženec – –

Do nebe se odstěhoval,

Světa cyzynec.

List na harfě visý malý

S zlatou literou:

„Ten, jenž tady odpočívá,

Umřel jest láskou.

Černá nevěrnost milenky

Sem ho zahnala,

Černá nevěrnost milenky

Srdce užrala.

Mládency! co světem nyní

Blaze kráčíte,

V srdcých o bolestech lásky

Ještě nevíte:

Utíkejtež před dívkami,

Jako rychlý chrt;

Nebť vám všecky za upřímnou

Lásku dají – smrt!“ –