POUŤ.

Když vyšel jsem si na pouť svou,

kol pěšin, ne kol prašných cest,

kde v šumném davu lidé jdou,

tak mnohý květ jsem viděl kvést.

A tak jsem minul cesty prach,

tak přímé cesty ztratil běl,

nechť vede k cíli jiných snah,

já pěšinou jsem květnou šel.

Ta točila se, znikla v les,

hned zase kolem šuměl klas,

a dýchala tu květin směs,

a v hudbu splýval ptačí hlas.

Pár lidí jsem tu potkal jen,

pár přátel bylo záhy z nich,

a zpívali jsme, co byl den,

ach, do dnes žádný neutich’.

A stezka dál jde, kde je cíl?

Té stezky konce nelze znát!

Mě mnohý cestou předhonil,

však mám přec tu svou cestu rád.

A nechť i zbloudím na konec,

a místo k chatě zajdu v hvozd,

i cesta za to stála přec,

i cesta byla krásná dost!

A třeba bych v tom hvozdě znik’,

dnes počít pouť jak v onen čas,

já neváhal bych okamžik

a dal se tou svou cestou zas!