Pouť anděla.

Pán řekl druhdy k andělovi:

„Na zemi leť! –

Údolem slzí země sluje,

v slzách se člověk rodí, zmírá –

nech slzy ruka tvá tam sbírá,

jak drahokamy opatruje,

pak vrať se zpět;

chci určit, která z perel těch

jest nejdražší svých sester všech.“

Odletěl anděl.

Od chaty nuzné v palác štěstí

prolétal zemi v šíř i v dál:

ač viděl v líci růže kvésti,

zřel purpur, zlato, slávu, jmění...

na celé zemi člověk není,

jenž nikdy by byl neplakal.

S pláčem se dítko k matce vine,

slz tíhu jinoch, děva zná,

přes líce muže, kmeta line

se často slza bolestná.

Se sirotami letěl k hrobu,

v ubledlou líci bídy zřel,

při luny svitu, v noční dobu

v komůrku tichou nahlížel...

Svět moře slzí! Kdo však poví,

která v něm perla nejhezčí?

Vše slzy – úděl démantový,

jenž bolu srdce ulehčí. – –

Zpět vrátil se.

„Zde klenot slz!“ dí posel Boží,

nádobu zlatou s beder složí

a v ruce Pána odevzdává.

Aj mnoho jich a každá pravá,

neb rukou Božích v tutéž chvíli

se drahokamy proměnily.

Tu perly byly drahocenné,

Pán chválí jejich výtečnosť:

To slzy bídou vyroněné,

jež nebe změní v perel skvost.“ –

Rubínů těchto plamen žhoucí,

soucitná ústa Boží dí,

jsou slzy vzácné lásky vroucí,

proto se krví srdce rdí.

Tu plane, hoří slza zlatá,

Bůh dlouho, dlouho na ni zří:

ó slzo vzácná, slzo svatá,

té něžné lásky mateří!...

Pak ametystů velké ceny

i turmalinů lesk se skvěl –

a spočítány, odváženy,

který by první cenu měl.

Leč žádný z nich!

Až v konci ze všech vzácných druhů,

jichž cenu Pán byl posoudil,

jak rosy krůpěj v ranním luhu

malounký démant jenom zbyl.

Bůh okem lásky dlouho naň se dívá,

a anděl v prsou tají dech:

Toť slza žalu, která tajně splývá –

ta nejvzácnější slzí všech!