POUT DO BOLESLAVĚ

Ozvala se neodbytná,

vzbudila se v srdci touha,

nezmohla jí, nezdolala

dekadence doba dlouhá.

Poblouzení, zapomnění

steré kouzlo přemoženo,

jako Radúz vzpomněli jsme

na staré své lásky jméno.

Boleslav! Hlas Matky Boží!

Mocně zas to táhne za ní,

dobře bylo v dobách víry,

dobře v službách svaté Paní.

Boleslav! Za víru spasnou

krev tam prolil kníže drahý –

jak by neměl v slzách líbat

Čech své Kalvarie prahy!

Boleslav! Ó ze zdí starých

jímavý hlas mluví k duši,

tichý hlas, však ozvěn plno,

a již nic ho nepřehluší.

Tichý hlas, jak by to z dáli

předkové nám vzkazovali,

nezapomnít, čím jsme byli,

zachovat, co odkázali.

Boleslav! Ó silně vanou

z toho jména vlasti děje:

střed jich víry palladium,

dané nám od Methoděje.

Nuže vzhůru za svou láskou,

vzhůru v šlépěj Václavovu,

a co v srdci vyklíčilo,

rozkvete tam zářně znovu.

Boleslavský znak ať hlásá

lásku Čechů k Matce Boží,

věrnost jich, když štěstí sluní,

i když vínek nesou z hloží.

Život celý jest prý poutí,

jenže cíl plá různý v dáli;

nuž tu naši pout ať řídí –

boleslavské ideály.